Babinský neuměl česky, unikl oprátce, udělal ze sebe legendu chlubením historkami jiných loupežníků

Pocházel ze Sudet, kde také nejčastěji loupil, takže mluvil celý život německy, česky skoro neuměl. V roce 1816 nastoupil vojenskou službu. Přísný režim v armádě nebyl nic pro něj. Simuloval šílenství a byl přemístěn do ústavu pro choromyslné. Myslel, že z něj brzy vyvázne, ale nakonec ho propustili až po osmi letech. Protože nevěděl, co dělat, život venku se za tu dobu změnil, napadlo ho vydělávat si na živobytí zločinem.

Pokratický Venca, jak se mu také říkalo, se uměl velice rychle přesunovat z místa na místo – proto se mu loupeže jen velmi těžko prokazovaly. Opakovaně byl zatčen, ale vždycky se mu podařilo utéct. Policii mátl i tím, že někdy „pracoval“ sám, jindy se společníky. Párkrát vyvázl jenom se štěstím. Děsila ho představa vězení v brněnské pevnosti Špilberk, ze které se nikdy nikomu nepodařilo uprchnout.

Když mu v Čechách hořela půda pod nohama, rozhodl se uprchnout za hranice, do Polska, kde mohli žít jeho vzdálení příbuzní, jméno Babiński se tam vyskytuje. Stihl si ještě nechat udělat falešný pas na jméno Antonín Müller, pod kterým vystupoval. Chtěl začít nový život, koupil si hostinec a oženil se. Předsevzetí „sekat latinu“ mu ale dlouho nevydrželo.

Když se seznámil s drobným zlodějíčkem Josefem Fischerem, přivedlo ho to na myšlenku, že by mohl použít jeho identitu, chtěl tímto způsobem zmást po sobě stopu. Loupeže měl promyšlené, nebyl hlupák. Nakonec ho zadržely místní úřady pro podezření, že je v Čechách hledaným Václavem Babinským. V polské vazbě strávil rok. Vytrvale a dlouho popíral pravou identitu, odmítal odpovídat na otázky.

Nakonec se však přece jenom přiznal. V roce 1835 ho vydaly polské úřady do Čech k trestnímu stíhání. Soudní proces s ním ale probíhal až za pět let nato. Byl obžalován z loupeže, krádeže, poškození povozu, falšování cestovních dokladů, násilí při zatýkání - pokousal rychtáře Václava Frankeho na palci a zranil dva jeho pomocníky - a několika vražd. K žádné se ale nikdy nepřiznal, vytvářel si falešná alibi.

Popíral i ostatní zločiny, využíval - často protichůdných - svědectví zmatených obětí. Nakonec byl - v šesti případech ze dvanácti - zbaven obžaloby pro nedostatek důkazů. Podle jednoho zdroje mu dokázali jeden mord, na Janu Blumbergovi v Horní Kamenici, podle druhého žádný. O tom by trochu svědčilo, že unikl oprátce, která se za hrdelní zločiny běžně udělovala a dostal dvacet let těžkého žaláře - na Špilberku.

Jeho družka Lény, neboli Apolena Hoffmanová, dostala jako jeho spolupachatelka a překupnice 12 let. Záhy po nastoupení trestu ale zemřela na chrlení krve v pražské trestnici. V Babinského vězeňských záznamech je napsáno: „Zatvrzelý, nebezpečný, vychytralý, podnikavý. Byl ve spojení s tlupou lupičů, dvakrát se pokusil nanejvýše smělým, s nebezpečím života spojeným způsobem, o útěk z vězení a svedl k tomu i jiné.“

Babinský zpočátku přemýšlel, jak by se dalo z přísně střežené pevnosti uprchnout. Aby se dostal z cely a zkusil najít slabá místa v ostraze, řekl, že chce učinit důležité udání a poté žádal o nové vyšetřování. Poprvé to vyšlo, ale jeho další žádosti byly zamítnuty. Nemožnost útěku nakonec vedla k jeho obrácení, stal se z něj pokorný a zbožný vězeň - nebo to jen zdařile hrál, aby byl dřív propuštěn za dobré chování.

Začal nosit růženec a stále se modlil. Při mši předčítal německy a velmi lámaně česky modlitby. Po čase se stal také ošetřovatelem nemocných, díky tomu získal celou řadu výhod, k nim měl patřit i přístup do vězeňské knihovny. Právě tam se údajně dostal ke knihám o dvou proslulých loupežnících z osmnáctého století, Cartouchovi a Lips Tulianovi. Jejich romantické historky ho zaujaly.

Když po propuštění z vězení v roce 1861 začal pracovat jako zahradník v klášteře a nalezinci řádu Boromejek v pražských Řepích, chodil po práci do hostinců U zlaté lodi a U velkého dvora, kde se stal oblíbenou figurkou. Měl vypravěčský talent a hosté mu platili pití za jeho báchorky, které si vymýšlel podle životopisu obou zbojníků, které ještě přibarvil. O svých zločinech se totiž šířit nemohl, nebylo na nich vůbec nic statečného.

Oběti přepadal zbaběle, ze zálohy a byli mezi nimi i prostí kupci, vracející se z trhu. Jako zbraň používal silný klacek, nebo na zastrašení nůž. Postupně se díky své bájné lhavosti stal tématem lidových vyprávění a národ si z něj vytvořil zbojnického hrdinu, který bohatým bral a chudým dával, což ho pochopitelně nikdy nenapadlo ani ve snu. Je ale fakt, že děti z nalezince si ho oblíbili a rád jim vysvětloval, co na zahradě dělá.

Za osmnáct let, co žil na svobodě po propuštění z vězení, se mu tak podařilo stvořit o sobě legendu. K jeho věhlasu přispělo i oblečení - chodil v černém, nosil vysoký škrobený límec a kravatu - vzhled, klenuté čelo a bílé licousy mu dodávaly vzezření důstojného kmeta. Zlobil se na zkaženost dnešního světa. Když mu někdo vyprávěl o jakési nepravosti, prohlásil rozhořčeně: „Ne, to už nelze snést, jak špatný jest dnes svět! Poctivý člověk musí se skoro bát jít po silnici!“

Rozčiloval se i nad krádežemi jeho jablek, jahod a růží, vzpomínky na lupičskou kariéru zřejmě vytěsnil ze své mysli. Svou prací se ale pyšnil, a když viděl pěknou květinu, volával na ctihodné sestry, které šly kolem: „Hle, podívejte, tu jsem já vypěstil!“ Poslední čtyři roky svého života už pro slabost, stáří a úplnou hluchotu nemohl zahradnické práce vykonávat, ale nezahálel, pletl košíky a slaměné koberce.

V pátek 1. srpna 1879 v půl druhé odpoledne klidně a při plném vědomí skonal. Dožil se osmdesáti tří let. Jeho ostatky spočinuly na hřbitově v Řepích. Původní náhrobek byl nedávno nahrazen novým. Dodnes se na něj přicházejí lidé dívat a na jeho hrobě se pravidelně objevují čerstvé květiny.

Zdroj: https://dvojka.rozhlas.cz/864-schuzka-jak-doopravdy-bylo-s-babinskym-znamym-lotrem-mexickym-7941306

http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2007/6/loupeznik-ktery-se-stal-legendou-/