Článek
Když jsme plánovali, kdo na naší svatbě bude, Roman tam chtěl mít mámu. Jenže tu tři roky neviděl, celé dětství se s ní vídal jen občas, a když už na takové setkání došlo, bylo pro něj zdrojem velkého stresu. Ona nebyla dobrý člověk a často dávala najevo, že o svého syna nestojí. Ačkoliv je to chlap, vždy, když odjela, měl slzy v očích.
Všechno jsem to myslela dobře
A tak jsem jednou udělala rázný krok a řekla jsem mu, že svou matku prostě na svatbu nepozve. Koukal na mě jako z jara, prý to přeci nejde. Řekla jsem, že na tom trvám, a tak to prostě bude. Myslela jsem to dobře, chtěla jsem ho zbavit zodpovědnosti za rozhodnutí, které by ani jednomu z nás neudělalo dobře. Jenže to jsem nevěděla, co přijde.
Řekla jsem Romanovi, ať všem tvrdí, že jsme jí pozvánku zaslali a nereagovala. To jde totiž vždycky relativně ustát - řekneme, že nedorazila, tečka. Kdyby cokoliv. Jenže tchyně se o naší svatbě nějak dozvěděla a rozhodla se, že tam dorazí.
Musela přijet policie
Když se oddávající ptal, zda náhodou někdo nemá proti našemu sňatku námitky, přiřítila se tchyně a začala křičet, že tahle k*áva si bere jejího syna, a to ona nedopustí, protože jí ani nepozvala na svatbu, vlastnímu synovi, no, co by tomu řekli lidi, a to ona všem řekne.
Stála jsem jako opařená. Všichni tam tchyni znali, takže nikdo její slova nebral vážně, ale zkazila nám celý obřad i následnou oslavu. Musela jí totiž vyvést ochranka, pak se dožadovala toho, aby ji pustili dovnitř, přijela policie na naše zavolání, bylo z toho peklo… Kdybych to věděla, asi jí tu pozvánku prostě pošlu…
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Ilonou G., Středočeský kraj
