Článek
Informace o době platnosti jejího průkazu ji natolik vykolejila, že se posadila na křeslo v hale. Když jsem si i já vyzvedla u jednoho z okének průkaz, zeptala se mě, na jak dlouho to mám. I mě to datum překvapilo, i když vím, že po sedmdesátce se doklady vydávají na pětatřicet let. Ale že to bude v mých sto sedmi letech, jsem si spočítala poprvé.
V podstatě je mi to jedno, věkem se nezabývám, platnost svých průkazek nekontroluji, a kdybych necestovala vlakem, a kdyby po mně průvodčí nechtěla občanku, ani bych nevěděla, že potřebuji novou. Určitě bych s tou prošlou žila tak dlouho, dokud by na to někdo jiný nepřišel. Třeba policista, kdybych se dopustila nějakého dopravního přestupku, nebo pošťačka, která by mi přinesla doporučený dopis. Ale jelikož autem skoro nejezdím a doporučené dopisy se posílají do datové schránky, možná bych s tou prošlou dožila.
„To je divný, že nás tady chtějí mít tak dlouho,“ pokračovala ve svých úvahách paní s čerstvou občankou, která se ke mně přidala a nastoupila se mnou do výtahu. „Pořád někde slyším, jak my senioři žijeme dlouho a teď najednou si nás tady chtějí nechat?“
Netušila jsem, jestli paní žertuje, nebo to myslí vážně, tak jsem s ní pro jistotu souhlasila. Vlastně jsem s ní souhlasila vědomě, protože stesků na zaplevelování světa seniory už jsem vyslechla a přečetla víc než dost. Je to takový folklor poslední doby, kterému se daří zejména na sociálních sítích. I tato paní byla v tomto směru zcela evidentně vzdělaná. Zamyslela se a pak řekla:
„Já asi tuším, proč tomu tak je, proč si nás tady chtějí udržet co nejdýl. Tuhle jsem v televizi slyšela nějakého odborníka, který mluvil o tom, jak nás v Česku ubývá, že víc lidí umírá, než se jich rodí. A taky cizinců už u nás nezůstává tolik, jako dřív. Tak to zřejmě bude ten důvod.“
Zase jsem s ní souhlasila, a to už jsme byly venku na ulici a šly společně ke stanici tramvaje. „Jenomže abychom my senioři vydrželi, tak musíme být fit. Víte co, já tramvají nepojedu, mám to dvě stanice a to ujdu pěšky,“ pravila odhodlaně a než mě opustila, tak jsem se jí ještě stihla zeptat:
„A do kolika let vás tu náš stát chce mít?“
„Do sto dvanácti,“ řekla mi paní a zmizela za rohem. Chvíli jsem váhala, jestli se taky nemám vydat domů pěšky, ale pak jsem přece jenom na stanici tramvaje zůstala. Mě tu chtějí jen do sto sedmi, tak se nemusím tolik snažit.
