Článek
Začalo léto, čas odpočinku, cestování a příjemného lenošení. Posledních pár dní se nám ale naskytl zvláštní obraz. A to značně odlišný od toho, jaký je nám takřka po celý rok prezentován částí politiků i médií. Lidé brečí, že nemají na nic peníze. Na elektřinu, nájem, obědy pro děti ve škole, letní tábor, a koncem léta jim začíná dělat vrásky na čele nákup školních pomůcek. Nějakou dávku státní sociální pomoci pobírá pomalu polovina národa. Pracující, senioři, samoživitelky, váleční uprchlíci z Ukrajiny, rodiny s dětmi, i ti, kterým práce příliš nevoní. Nejčastěji jde o příspěvek na bydlení. Ministrovi práce a sociálních věcí Marianu Jurečkovi začíná jít ze všeho hlava kolem natolik, že se rozhodl zasáhnout. A to docela razantně. Na stole leží návrh, sociální dávky zredukovat a sloučit do jedné.
Dávky se mají vyplácet jen potřebným.
Dávky by se měly vyplácet jen skutečně potřebným, a to ještě s tím, že ten, kdo si o dávku sociální pomoci zažádá, si musí nechat prolustrovat bankovní účet. Doklad o příjmu a zůstatku na účtu, pokud nějaký má, musí dnes předkládat jen žadatel o dávky hmotné nouze. Jak však určit, kdo je skutečně potřebný, a kdo „nepotřebný“ zákon blíže nespecifikuje. Jeden nemusí mít na bankovním účtu žádný zůstatek, žít na ubytovně, a tím pádem je potřebný. Druhý bankovní účet vůbec mít nemusí, alespoň v České republice, žít v pronájmu, a kapitál mít třeba ve zlatě. Očima zákona jsou potřební oba, a dávka sociální pomoci jim bude přiklepnuta. Naopak stará babička, zvyklá žít skromně, si o příspěvek nezažádá, ač právě ona by na něho měla nárok. S příchodem léta začíná panovat zmatek nad zmatek. A to nejen u nás, ale v celé Evropě. Na jedné straně Brusel řeší Green Deal, a na té druhé je nebe doslova zahlcené letadly.
Což samozřejmě není dobré ani pro lidi, ani pro planetu. Některá historická města, jako třeba italské Benátky dokonce chtějí počet turistů redukovat tím, že začaly vybírat poplatek ve výši pěti eur, asi 126 korun. Namítají, že se krásná oblast začíná měnit v zábavní park. Kdo navštíví španělskou Barcelonu, Malagy nebo rakouský Hallstatt, může se dočkat svérázného uvítání. Nápisů typu „turisté, jděte domů, bydlí tady lidé, tak se podle toho chovejte“. Cestovní ruch přináší nemálo peněz do státní kasy. To je jedna strana mince, ta dobrá. Odvrácená tvář té druhé je ale ta, že zvláště centra především hlavních měst, nebo přírodních rezervací jsou turisty doslova natolik přehlcená, že se v nich nedá normálně žít. Tamní obyvatelé jsou otrávení, životní prostředí poničené, jednotlivec tak ztrácí svobodu a kontrolu nad svým životem. Je vtažen do davu, což ne každému vyhovuje.
V Česku prý panuje bída, svrab a neštovice, ale pražské letiště kolabuje pod náporem turistů.
To, čeho jsme nyní svědky na letišti Václava Havla, je smutná kapitola naší země, která nás trápí po více než třiceti letech od pádu železné opony. A to stále naše východní platy oproti západním cenám. Když jsme skoro nikam nemohli, nadávali jsme. Dnes můžeme takřka kamkoliv, a nadáváme taky. Letiště spadá pod stát. A ten nedokáže adekvátně ohodnotit své zaměstnance. Plat pracovníka letiště je okolo 35 000 Kč. Nezmiňuji samozřejmě piloty, letušky, a odborný letištní personál. Vše se týká ponejvíce pracovníků v letištních halách, bez nichž odlet kamkoliv je zcela nemožný. Jejich práce je velmi fyzicky i psychicky náročná. Ne každý zvládne dvanáctihodinové směny v neustálém stresu a pod tlakem. A to vše za plat, z něhož dá v Praze více jak polovinu za nájem a různé poplatky. Nejen práce hlavou, ale i rukama začne stoupat na ceně. A bez zlatých šikovných ručiček se stále neobejdeme v mnoha profesích.
Naštvaní jsou cestující, kteří odlétají bez zavazadel, zrovna tak jako tamní zaměstnanci, kteří už toho mají až nad hlavu, a všechny ty nářky, výtky, stesky, ale i nadávky od cestujících si musí vyslechnout. Pravdou ale je, že ti lidé za svou dovolenou zaplatili mnohdy nemalé peníze, někdo si na ni dokonce půjčil. A tak za své peníze požadují adekvátní služby. Třeba to, že chtějí letět i se svými zavazadly, v nichž mají třeba oblečení a jiné potřeby pro malé děti. Starší člověk už tohle prostě nedá, mladý brigádník se zhroutí, a už nepřijde na směnu. Zvláště, když uvidí svou výplatní pásku. Zrovna tak strach o svá zavazadla, zda vůbec dojdou na určené místo a v pořádku, může přivést ke kolapsu osamělého seniora.
Na psychiatra jsou pak zralí cestující, stejně tak jako zaměstnanci, kterých je pět a půl na takovýto nápor. Zajímavé je, že management letiště Václava Havla v samém srdci Evropy nedostatek personálu nijak zvlášť neřeší, a schválí už tak neúnosný počet letů. Na jedné straně se lidé těší na pohodovou dovolenou, a na té druhé se ocitají ve stresu už na letišti, nebo v destinaci kam dorazí, ale bez zavazadel. V tomto snad nejlépe vnímám období pandemie, které nebi neskutečně odlehčilo. Nebe bylo čisté, a počasí, dá se říci, stálé. Turistů nepatrně a člověk se mohl pokochat neskutečnou všudypřítomnou krásou a vnímat úžasný klid.
„Tato vláda je některými lidmi a opozicí vnímána, jako vláda bídy a chaosu. To, co se dnes a denně odehrává na pražském letišti, tomu nijak zvlášť nenasvědčuje.“ Zrovna tak jako naplněné autobusy do Chorvatska ponejvíce rodinami s dětmi a seniory, které pravidelně odjíždějí z našeho města. A asi nejen z něho. Nevím, chápu rodiny s dětmi, ty mají přece prázdniny. Ale senioři. Já jsem do Chorvatska odjížděla raději v září. Na pláži klid, teplé moře, a především nebylo takové vedro. Ostatně ta panují i tady v Česku.
Hezky je i u nás v Česku.
Nejednou jsme zažili tropickou noc. A zvláště pro staršího člověka nic příjemného. Tím více, když se v Chorvatsku nebo v Řecku vydá senior, nejlépe za poledne, prozkoumat okolí sám. Tato výprava za poznáním se mu může stát osudnou. Starší člověk může být ve výtečné fyzické kondici, ale horko je zrádné, zrovna tak jako vyšší věk. Samozřejmě, že mezi námi žijí lidé, kteří se k moři nikdy nepodívají. Děti si musí vystačit se vzpomínkami z tábora nebo prázdnin strávenými u babičky. A dospělí třeba s welness pobytem v lázních, houbařením na Šumavě, nebo nabíráním bronzu u českého rybníka. Tak, jak pamatujeme z let minulých.
U nás v Česku, a také na Slovensku, se dá strávit také hezká dovolená plná krásných zážitků a vzpomínek. Mně osobně se v naší zemi líbí a lze najít krásná, civilizací nepolíbená zákoutí. Párkrát jsem byla u moře, hodně jsme jezdívali na Šumavu a na Slovensko. A přesto nejraději vzpomínám na báječné prázdniny, a později i dovolenou, v malém hospodářském stavení. Čas strávený u babičky na venkově. Povidlové buchty, chození do lesa, koupání se v železné vaně na dvorku. Historických památek, hradů a zámků máme nespočet. Vykoupat se dá i v lomu uprostřed panenské přírody. I tím, že si část lidí cestování za exotikou odpustí, a zvláště letecká doprava se omezí, planetě prospějeme. Přesto všechno, jak žijeme, cítíme se, vnímáme svět kolem sebe, je stále Evropa centrem blahobytu. Ale i to se jednou může změnit. Zestárnutí tamního obyvatelstva, příchod migrantů, celosvětová pandemie, přírodní katastrofa, válka. Nic není na věky. Padlý vyžilý starý Řím by mohl vyprávět.
Novinky.cz
Zpravodajství ČT 24
https://www.mpsv.cz/prispevek-na- bydleni
https://www.idnes.cz/ekonomika/zahranicni/benatky
www.e15.cz
