Článek
Před časem odešel náš kolega, starší pán do důchodu a firma za něho hledala náhradu na pozici recepční. Na inzerát se přihlásili zájemci z řad různých generací i vzdělání. Šéf se osobně s pomocí své asistentky prohrabával životopisy uchazečů bez toho, aby jediný vynechal, ať už na základě věku nebo kvalifikace. Stačila maturita nebo výuční list s praxí v oboru, základy angličtiny a slušné vystupování. Nakonec se rozhodl prozatím pozvat tři uchazeče.
Jako první přišla mladá, hezká dívka z generace Z. Ačkoliv vše podstatné splňovala, příliš se jí nelíbila desetihodinová směna. Do Prahy musí pár kilometrů dojíždět a večer by nestíhala jógu s kamarádkou. A také by se cítila unavená, brala by tak šest, osm hodin. Žije ještě u rodičů a moc velké výdaje nemá. Důležité je pro ni mít dostatek volného času. Navíc ještě studovala nějakou škodu, takže pro ni hlavní pracovní poměr nepřipadal v úvahu.
Na pozici recepční se dostavil ošuntělý pán.
Další přišel starší pán kolem šedesátky. V životopisu uváděl několikaletou praxi a pobyt v Anglii. Když ho recepční, jeho budoucí kolegyně spatřila, vylekala se a zprvu si myslela, že jde o nějakého bezdomovce. Pán byl zanedbaný s prošedivělými cáry mastných vlasů sepnutými do culíku, tak, jak to nosí rockeři. Trochu hůře mluvil, možná to bylo tím, že mu chybělo pár zubů. Mluvil pouze o své minulosti, kdy pobýval v Londýně a nějaké kapele, které býval členem. Když jsme ho posadili k počítači, příliš si s ním nerozuměl.
Když došlo na loučení s tím, že se mu asistentka z personálního ozve jak pohovor dopadl, nabídl ještě služby své ženy. Prý hledá práci uklízečky. Nakonec k němu přistoupila takřka stokilová paní zmalovaná jako Marfuša stojící opodál. No, aby se neřeklo, že firma diskriminuje starší a trochu objemnější uchazeče, povolali jednu z uklízeček, aby paní provedla a ukázala jí, co takový úklid obnáší. „A to nepojedeme výtahem, mám vyšší tlak a když jdu po schodech, motá se mi hlava“. Uvedla paní Milena, jak se představila hned na úvod, aby byla tamní uklízečka v obraze. „A jak vy chcete uklízet z výtahu“? Zpražila ji uklízečka pocházející z Ukrajiny, která v Česku pobývá už nějaký ten pátek.
Potencionální uklízečka nedokázala vyjít bez zadýchání do 2. patra.
Nakonec měly obě dojít do druhého patra a setřít chodbu. „To nedám,“ sdělila udýchaná Milena otírající si zpocené čelo. „A ještě tady musíte každý den vyluxovat tyto kanceláře, dát nádobí do myčky“, vysvětlovala jí dále Marina. „Budete se střídat tady s paní Věrkou, je sice už v důchodu, ale pracuje na částečný úvazek. Věra je svědomitá a pečlivá, nestrpí nepořádek“. S Marinou jsem jen souhlasila. Paní Věruška, ač je v důchodu, je šmrncovní paní a člověk by mohl jíst z podlahy. Máme ji moc rádi. A jaké umí připravit báječné kafíčko, umí pohladit slovem. Taková naše druhá máma.
Pán s dotyčnou manželkou nakonec přijati nebyli. Nakonec přijali ženu ve středním věku, která ale pracovní poměr ukončila ve zkušební době. Zdravotní stav její maminky se zhoršil a ona se rozhodla, že o ni bude pečovat. Chce jí vrátit veškerou tu lásku a péči, kterou jí dávala jako malé holčičce, dospívající dívce, studentce a nakonec mamince dvou malých capartů. Uchazečů o práci na recepci přišlo ještě několik. Nakonec se naším kolegou stal pán jen pár let před důchodem. No nebýt šťastně ženatý, nevím nevím. Trochu mi připomíná herce Richarda Gerea a prošedivělé vlasy mu fakt sluší.
Ve firmě jsme kolegové napříč generacemi. Od Zetek, Mileniálů, Husákových dětí po důchodce. Starobní i ty invalidní. A funguje to celkem dobře. Záleží jen na lidech. Zda o sebe dbají, umí se chovat a něco umí. Nebo jsou alespoň ochotni se ty nové věci naučit. Na věk nikdo nekouká, spíš na člověka jaký je a co v něm je. Co se pracovního trhu týká, panuje diskriminace vůči starším lidem. Ona ta mince ale má dvě strany. Zaměstnavatel trpí předsudky a zamrzl v čase, a na té druhé, spousta lidí o sebe přestala pečovat, zajímat se o dění kolem sebe, nové technologie.
Pan, kterého jsme nazvali zombie, dokonce někde poztrácel několik let pracovního života, a tím vlastně až dojde do důchodového věku na něj mít nárok nebude. O nic lépe na tom není ani jeho manželka. Léta strávená na úřadě práce jí také příliš neprospěla. Uchazeči o zaměstnání nemusí být žádní manekýni, ale k pohovoru by se měli vždy dostavit čistí a upravení. Styl oblečení přizpůsobit profesi na kterou se hlásí. Předem si zjistit, kde se vyžaduje tzv. dress code a kde stačí formální oblečení.
Životopis o uchazeči vypoví sice vše, ale realita je někdy jiná.
Šéf této firmy se svojí asistentkou se životopisy zabývali osobně. Jinde je patrně zvykem, zadat úkol umělé inteligenci a tím vyřadit různé potencionální uchazeče, především na základě věku. A to, aniž by je blíže poznali. Třeba tím, „že byl vybrán vhodnější uchazeč“, diskvalifikovali sami sebe a přišli tak o skutečného mistra svého oboru. Nejlepší je setkání tváří v tvář. Pouhé číslo v kalendáři o samotném člověku, jeho hodnotách, a přínosu pro zaměstnavatele i společnost příliš nepoví. Snad nejhorší co může člověk po padesátce udělat je vše vzdát. Do důchodu ještě zbývá padesátníkům předlouhých patnáct let.
Věk člověku nikdo neodpáře. Ale být milý, příjemný k lidem, hezky se obléci přiměřeně svému věku, neobtěžovat ostatní zápachem, ani tím kouřovým ne, a nezapomenout pracovat jako paní Věruška dělá zázraky. Vstupujeme do času šedin. A záleží jen na každém jednotlivci i společnosti, jak se s touto skutečností vyrovná. Jiná cesta při současném demografickém vývoji není. Zaměstnavatelé stejně tak jako lidé budou muset zřejmě přehodnotit své dosavadní priority.
Co se věku týká, společnost a zvláště mladí lidé se ocitají na určité křižovatce. Na jedné straně staré lidi soudíme, a na té druhé je oplakáváme, když navždy odejdou jako třeba nedávno zesnulého Jiřího Bartošku, nebo Karla Gotta. Velice obdivuji dlouhověké lidi, k nimž patří Jiřina Bohdalová nebo legenda Semaforu Jiří Suchý. Stejně tak mě dojal devadesátiletý americký veterán, který se možná už naposledy vypravil do Plzně.
Města, které před 80 lety osvobozoval, a spousta bezejmenných starších lidí, kteří nám stále mají co předávat. Setkala jsem se s farmářem, starým pánem, který ještě postaru stlouká máslo a přidává do něho bylinky. Tak jak to dělávala jeho maminka. Jezdí za nimi školy, děti se učí podojit kozu, nakrmit králíky. A dědečka, jak mu říkají milují. Své řemeslo se snaží předat synovi a dceři, které do něho s láskou zasvětil. A o své výrobky nemá nouzi. Trochu jsem odběhla od recepce k farmě. Prostě jsem ten obrázek viděla před očima a chtěla jen říci, že soudit by se nikdy dle čísla v kalendáři nemělo. Buď je člověk takový nebo makový.
