Článek
Léta jsem učila v jedné české věznici na středním odborném učilišti, a tak mám mezi vězni, bývalými, současnými i budoucími hodně známých. Poznala jsem jich stovky, hodně z nich jsem si oblíbila a samozřejmě jsem s nimi stále v kontaktu, s některými v osobním, s dalšími v písemném.
Pokaždé, když se u nás změní poštovní doručovatel, tak je na mě zvědavý. Není totiž obvyklé, aby někdo dostával tolik dopisů s různými obrázky na obálce a se zpáteční adresou, v níž se uvádí některá věznice. Vězni jsou kreativní, a tak mě na obálce titulují velmi lichotivě, například nejlepší žena světa a podobně. Občas přidají růžové šípem probodnuté srdce.
Zřejmě si doručovatelé myslí, že jsem jedna ze zoufalých hledaček lásky, která si mezi vězni vybírá partnera, ale když mi pod nějakou záminkou donesou dopis domů, znejistí. Na lovkyni ženichů totiž už dávno nevypadám, na nejlepší ženu světa už vůbec ne, na babičku početné armády uvězněných vnuků také ne.
Ale to jsem od dnešního dopisu z Valdic odbočila. Jméno na zadní straně obálky mi nic neříkalo, a to se mi ulevilo, protože bych nerada některého z mých bývalých žáků viděla právě v této věznici, kde jsou umístěni odsouzení na dlouhá léta nebo doživotí. A tak jsem se hned pustila do čtení a musím říct, že jsem se dobře pobavila.
Napsal mi vězeň, který se po pětadvaceti letech chystá na svobodu a přemýšlí, jak dál naloží se svým životem. A protože se ve věznicích obchoduje nejen s kávou, cigaretami nebo cukrem, ale také s kontakty, získal od kohosi moji adresu s tím, že jsem agentura, která poskytuje propuštěným vězňům spací pytle.
„Víte, moc by mi ten pytel pomohl, nevím, kam půjdu a kde budu spát, s pytlem budu mít všechno vyřešené,“ napsal mi a já ani nemusela dlouho přemýšlet, kde takovou informaci vzal. Ano, je to legenda, samozřejmě žádná agentura nejsem a už vůbec ne agentura se spacáky. Ale pravdou je, že jsem několika svým žákům, kteří se chystali pokračovat v kariéře bezdomovců, spací pytel na cestu na svobodu věnovala. A zřejmě jeden z nich se při opětovném uvěznění kolegům pochlubil. Třeba na ten spacák s láskou vzpomínal, protože já jim kupovala pytle kvalitní, nejmíň do mínus dvaceti stupňů.
Pisateli z Valdic spací pytel koupím, ale prosím, vy, co tento článek čtete, nikomu to neříkejte. Nejsem agentura a není v mých silách koupit spací pytel všem dvaceti tisícům vězňů v našich nápravných zařízeních. A i když mnozí tvrdí, jak jsou na tom čeští důchodci skvěle, na tohle bych fakt peníze neměla.
