Článek
Jak říká moje kamarádka Gita, Čecha pozná bezpečně i mimo jeho domovinu, třeba ve svém rodném Německu. Myslíte, že podle legendárních ponožek v sandálech? Ne tak stoprocentně, tenhle módní úlet občas nosí i příslušníci jiných národů, ale bezpečným poznávacím znamením je nezbytná igelitka v ruce.
Nerozlučné přátelství Čechů s touto taškou, původně určenou na jednorázové použití, konkrétně k odnosu nákupu z obchodu, trvá z neznámých důvodů již několik desetiletí. Pamatuji doby, kdy igelitky s logem Coca-Coly, světové módní značky či obrázkem filmového hrdiny, byly vzácností. Když nám je někdo přivezl zpoza železné opony, chránili jsme je jako oko v hlavě, ukládali do skříně, někteří je dokonce i prali a připadali si děsně „in“.
Dnes potkáte lidi s touto nevkusně potištěnou taškou úplně všude a vsadím se, že mnozí z vás jich mají doma plné šuplíky. Nebo jednu velkou a v ní desítky menších. A vytáhnou je i do práce, na výlety či na dovolenou. Borce s kusem igelitu z Tesca jsem potkala i v jednom pražském divadle, hojně navštěvovaném cizinci. To by nikoho z nich v životě nenapadlo! Na otázku, proč tomu tak je, jim však odpovědět nedokážu.
Další českou specialitou, nad níž se většina cizinců pozastaví, je zouvání se, respektive přezouvání na návštěvě. Někteří z nich se také u sebe doma přezouvají do pohodlné obuvi, ale návštěvám nenabízejí žádné rozšmajdané stokrát použité domácí trepky ani je nepobízejí, aby se zuli a chodili bosi nebo v ponožkách. Návštěvy se zkrátka nezouvají. Já to praktikuji stejně, neboť půjčovat někomu bačkory, které před ním obulo x lidí, považuji za krajně nehygienické. A přece k vám návštěva nepřijde přes pole, aby jí z bot padalo bláto a čouhala sláma. Mimochodem, pohled na vkusně oblečenou dámu na rodinné oslavě v půjčených bačkorách po dědečkovi, oku příliš nelahodí.
V pohodlí našeho obýváku ještě chvíli zůstaneme. Vyprávěl mi Gerhard z Lince, jak byl v šoku, když přijel na návštěvu do jižních Čech za svým kolegou z práce a přišla mu otevřít jeho manželka v děravém, vytahaném, sepraném triku s jakýmsi vybledlým myšákem na prsou a pak už měla jen spodní prádlo.
Když jste doma sami, choďte si třeba nazí, ale návštěvě dáváte oblečením najevo, jak si jí vážíte. Zdá se, že našeho českého zvyku - ven už si to vzít nemůžu, ale na doma je to ještě dobrý, se hned tak nezbavíme, že? Ale ve světě nerozlišují oblečení na doma a na ven, mají prostě oblečení.
Zato rozlišují, zda jdou do společnosti, do města nebo běhat do parku. A jsou velice udiveni, že u nás se oblékáme na všechny tyto příležitosti téměř stejně. Jak říká moje dávná přítelkyně, Mary z Glasgowa: „Vypadáte, jako kdybyste se neustále chystali na výpravu do přírody.“
A co cizincům hlava nebere vůbec? Proč jsme neustále zamračení, nevrlí a naštvaní. Já toto duševní rozpoložení našinců taky dost dobře nechápu. A paradoxem je, že nejvíc si stěžují ti, co to nemají zapotřebí.
Ano, staré české přísloví praví: „Jiný kraj, jiný mrav“. Ale některé zvyky jiných národů bychom mohli převzít, co říkáte? Třeba nešustit všude s igelitkou, nechodit v džínách na koncert filharmonie a nenabízet návštěvám rozšmajdané papuče. A když k tomu přidáme trochu úsměvu, bude to pecka!