Článek
Přestože se teprve blížím ke konci druhé poloviny takzvaného třetího věku, byla jsem už párkrát svědkem veřejných útoků na důchodce, naštěstí jen těch verbálních. Hlavním cílem těchto útoků byly důchody, slevové akce a mezigenerační vztahy. K důchodům se vyjadřovat nebudu a slevové akce neřeším. Jednak proto, že mě to vůbec nebaví a navíc je v blízkosti mého bydliště supermarket s nejnižšími cenami, takže svůj volný čas věnuji úplně jiným aktivitám. A pokud jde o mezigenerační vztahy, tak i ve své poměrně nové roli seniorky - důchodkyně, vycházím s mladými dobře a troufám si tvrdit, že i oni se mnou.
Hned první příklad je ze včerejška, kdy jsem šla do centra města a už z dálky jsem viděla, jak po celé šířce chodníku stáli a bavili se dva mladíci s velkým psem a malým dítětem na odrážedle. Přibližovala jsem se k nim a říkala jsem si, schválně, kdo z nás uhne dřív, jestli oni, nebo já. Nakonec ale stačilo, abych zpomalila, usmála se, oni okamžitě ustoupili, pozdravili a ještě se omluvili.
A protože jsme ten den měli plánované přerušení dodávky elektřiny, cílem mé cesty byl oběd v bufetu na náměstí. Když jsem měla vybráno a zaplaceno, šla jsem si sednout do předzahrádky pod strom. Batoh jsem odložila na židli, talíř na stůl, když vtom přišel mladý muž a postavil si hned vedle mého talíře svoji sklenici s kávou. Omlouvala jsem se mu, že jsem si nevšimla, že to je jeho místo a už jsem se pakovala, že si sednu někam jinam. Na to on s úsměvem odpověděl, že to vůbec nevadí, ať si klidně sednu, že o stůl dál půjde on. Ještě mně popřál dobrou chuť, vzal si své věci, pozdravil a šel.
Pravdou ale je, že všechno tak idylické ani zdaleka není. Možná jsem měla jen štěstí, že nějaké slovní urážky, vulgarity, či dokonce fyzické napadení šly mimo mě. A když už něco kolem sebe vidím a slyším, musím kolikrát uznat, že chyba byla na obou stranách. Jasně, že některé děti mají k andílkovi hodně daleko a potřebovaly by důkladně poučit o tom, jak se chovat ve společnosti, kde si nemůžou dělat všechno, co se jim zlíbí. To ale platí pro všechny, i pro ty starší a nejstarší.
Krátce před koncem školního roku jsem byla svědkem toho, kdy starší dáma nastupovala do autobusu, noha jí ještě čouhala ze dveří ven a už křičela na sedící mladíky, ať koukají vypadnout, že ve škole se už naváleli dost. Chvilku na ni jen koukali, pak neochotně vstali a odcházeli se slovy, že by ji sami taky pustili i bez toho řvaní. Paní ani nepoděkovala, ale očividně byla sama se sebou spokojená. A já jsem si jen říkala, že má z pekla štěstí, protože narazit na nějakou jinou partu, tak ji rovnou pošlou „někam“, což v žádném případě neschvaluju, musela bych ale uznat, že si o to koledovala.
Mně osobně se ale opravdu ještě nestalo, že by mě někdo mladší nepustil v autobuse sednout. Já jim za to vždycky s úsměvem poděkuju, a to i tehdy, když mně někdo nabídne místo a já zrovna sedět nechci, třeba proto, že další zastávku vystupuju. Na rozdíl od některých mých vrstevníků, kteří nabídku dokážou odmítnout i takto: „Jen seď, ještě se nastojíš, až budeš starej“. To se pak nikdo nemůže divit, že po několika takovýchto odmítavých gestech, se na to příště někteří už „vykašlou“.
