Senioři (zase) na pranýři

TŘETÍ VĚK. Senium. Věčné, protože mediálně vděčné téma. Senioři, JAK SE MÁTE? Nic moc, že? Nedivím se. Ageismus jen kvete. Jsou ho plná média. Veřejnost má možnost se vyjádřit. Je to úleva, když můžete zveřejnit svoje osobní názory a v diskuzi dostat kapky od čtenářů. Nebo naopak. Můžete objevit vaším s názorem spřízněné duše.

Nutné je dodržet jeden základní princip. Nepřipomínat čtenářům, že stáří čeká i na ně.

Senioři v médiích a na internetu

Frekvence článků o seniorech je stejně extrémní jako četnost článků o zdraví, hubnutí a keto-dietách, pitném režimu v tropech, zdravém vaření, olympiádě, filmovém festivalu.

Máme rádi extrémy! Třetí věk naštěstí není extrém. Extrémem je výrazná dlouhověkost.

Pro mne jsou extrémem TV soutěže ve vaření, pečení, zpěvu a tanci. Protože je to jen zábava, ale přitom to diváci prožívají - daleko víc než olympiádu. Vaření už netáhne? Nasadíme „Jak vaří politici“. Přidáme „Vaří ženy v domácnosti“. V tom případě chybí už jen „Jak vaří senioři“.

Úvod máme za sebou.

Teď už jen nesmím zapomenout, že jsem chtěl psát o nás, seniorech.

Srandičky, na to mne užije. Ale díky tomu vám snad dojde, že nám seniorům se toho v hlavě mele opravdu hodně. Vzpomínky nám zůstaly. Trochu se nám možná popletly. Často si je idealizujeme. No divíte se? Velmi smutné je, že některým z nás se „to“ v hlavě pomíchalo až moc. Naneštěstí. To už není srandička, ale černý humor.

Opakuji! Píše senior.

Kde jste, doby, kdy to bylo stylem radost až do rána?

Jsme závažím pro stát, stojíme ho peníze, jsme komplikací pro veřejnost, protože potřebujeme odbornou péči a vyžadujeme pozornost a toleranci. Údržba našich životů vyžaduje investice do léčby a péče o životní úkony a potřeby. Bez toho bychom nepřežili. Shrnuto? Jsme těžcí závisláci.

Tím to ovšem nekončí

Naopak, má to pokračování v podobě omezené samostatnosti. Určitě s dosažením věku okolo 80 let. A co teď? Stát se postará? Tak to ani náhodou. I když, v nejhorším jsou v záloze LDN. Nejsme tam všichni a doufejme, že nakonec tam všichni neskončíme. Až budou všechny senior homes finančně nezvládnutelné.

Tak kdo se o nás postará? Naši potomci (nelze použít výraz děti, protože jsou to dávno dospělí jedinci, někdy dokonce v seniorském věku. Dospělá jsou většinou i vnoučátka. Nelze vyloučit situaci, kdy senior nemá děti. Nebo ty děti naneštěstí už nežijí nebo žijí ve vzdálené zemi. A ještě je tu další, velmi specifická situace.

Ta nastane v případě, kdy potomek prohlásí, že se o rodiče starat nebude. Protože: za a/ nebo za b/ nemůže (přesněji – nechce). Tohle doporučuji dobře prostudovat, poslouží k tomu níže uvedený odkaz. Osobně si neumím představit situaci, kdy by se senior domáhal práva prostřednictvím právníka nebo dokonce u soudu. https://www.frau.cz/pece-o-stare-rodice/.

Naopak, i když nerad, si umím představit situace, které život seniora přímo ohrožují. Tou klíčovou je v médiích prezentované násilí na seniorech. Přitom nemusí být fyzické, může mít psychickou formu.

Paradox, plynoucí z reality?

Naši potomci po nás dědí. Tedy, když se dědictví nezřeknou (ve prospěch státu) – většinou v případě, že to, co zbylo, nestojí za ztrátu času. V tomto případě se nemusím nutit do sarkasmu ani ironie připomenutím okolností a důsledků dědického řízení. I to je popisováno v médiích, protože často způsobí v rodině rozvrat, proto také slouží jako námět pro filmové i jevištní tragikomedie.

Stále jsme v médiích

My senioři jsme jako movie stars (filmové hvězdy). Všechny druhy médií nás rozebírají po všech stránkách. Přitom se na nás nikdo nechce dívat. Důvod? Připomeneme mu nepříjemnou budoucnost. Svět chce vidět jen krásné mladé lidi. My senioři se exteriérem od hvězd trochu lišíme, že?

No jistě, myslím na prevenci, nechci číst hejty a „laskavá“ připomenutí diskutujících! Musím připustit, že na internetu vídám (na internetu a ve filmech) sexy seniory (muže i ženy), všiml jsem si také soutěží krásy seniorek.

Prý co ještě chceme, my senioři, vždyť se máme tak dobře jako nikdy dřív. Možná, ale opět je to relativní. No dobře, tak se o nás dokonce starají jakési neziskovky. No, myslím, že spíše o sebe. Nebo charita. Inu, možná. Ve městech. To na první pohled vypadá, že je o nás velmi dobře postaráno.

Těšíte se do důchodu?

Relativně mladší lidé v před důchodovém věku, prý odmítáte jít později do důchodu. Prý se do něj těšíte, už máte naplánované, co budete dělat (nic, hobby, permanentní dovolená u moře). Měl bych vám připomenout, že nechápete, že odchod do důchodu je životní zlom. Možná dokonce osobní krize. Velmi brzy vám dojde, že všechno je a bude jinak.

Nicméně všechno má dvě strany. Rub a líc.

Mnozí protestujeme, protože penze je pro nás neslučitelná se životem. Chceme pracovat, protože to pro nás bylo poslání a satisfakce a pocit užitečnosti pro společnost.

Smůla, nikdo nás nechce, dokonce nás z práce vyhazují! Nevěříte? Mohu vám vyprávět o osobních zkušenostech. Stát prý potřebuje inteligentní lidi. Jo, ale když je vám víc než 75 let, ale přitom jste při smyslech a bohatí na znalosti a životní zkušenosti, přesto jste státem vyřazeni. Tedy, pokud jste do té doby pro stát pracovali. Ovšem pokud podnikáte, můžete řádit dál. Než předáte řízení potomkům.

My senioři prý zabíráme místo mladším. Nesmysl. Mladým se nechce pracovat. Příklad? Průměrný věk učitelek ZŠ. Na druhé straně, učitel nemůže být bažant! Důvody? To úplně jiná písnička.

První závěr?

Prohlašuji na svou čest a svědomí, že si uvědomuji svoji existenci. Okolnosti vlastního života. Vnímám situaci soci-ekonomicko-politickou. Naneštěstí disponuji mnoha, rozhodně ne vždy jen příjemnými životními zkušenostmi. Život bez aktuální války, no dobře, to je docela štěstí, zato v socialismu v čele s komunisty, za přítomnosti sovětských vojsk. Bez perspektivy rozletu v tvůrčím věku. Přinejmenším při porovnání s možnostmi, které má dnešní mládež.

O čem přemýšlí senior, který neztratil intelekt a zájem o svět?

O minulosti jsem se zmínil. Jen jsem si při této příležitosti vzpomněl - čas prý neexistuje. Naopak, minulost, přítomnost a budoucnost prý běží současně. Tohle můj seniorský mozek nebere. Váš mladý mozek ano?

Kdy se člověk dostane na hranici, jejíž překročení znamená změnu způsobu vnímání reality života? Kdy a jak začne vnímat a chápat, co se děje? Jak na něj působí všechna ta vážná varování, s nimiž se permanentně setkává v médiích? Odpovím si sám! Špatně. Viz zprávy o zhoršujícím se stavu psychiky dětí.

No jistě, já přece píšu o sobě, samozřejmě s nadsázkou.

Jsem sebestředný! Jsem ukřivděný, protože jsem nepotřebný, i když ještě ne na obtíž. Jsem naštvaný, protože chci, ale nesmím pracovat ve státních institucích, konkrétně myslím vysoké školství. Chci eliminovat svoji frustraci. Chci i nadále používat činorodý mozek.

Zkouším to po dobrém tím, že jsem vstřícný, komunikativní a veselý. Sleduji reakce okolí a jsem z jejich typu znepokojený. Cítím nedůvěru. Nepochopení. Odmítání, protože se chovám nestandardně. Veřejnost očekává nerudnost. Apriori nemá zájem komunikovat se seniorem, protože je přesvědčená, že to nebude příjemné, spíše lze očekávat komplikace. No jistě, chápu, má pravdu, většina z nás je takových.

Ale to není všechno. Lidé jsou stále do značné míry živočichy, kteří podléhají pudům, instinktům a náladám a reagují podvědomě i na svoje lidské okolí. Kdo chce, může si o tom něco přečíst, když vyhledá na vševědoucím internetu heslo lidská etologie. Možná náročné, ale naprosto skvělé čtení, které by vám otevřelo oči. I vám, mladým!

Existují moudří senioři, kteří svou existencí a neustávající činorodostí potvrdí vlastní užitečnost pro společnost a pro mladé?

No to si pište! Prvním, kdo mne napadne je psychiatr Radkin Honzák. Toho beru. Podobně další psychiatr, prof. Cyril Höschl. Ten je trochu zvláštní, ale pro naprosto akceptovatelný. Jde o to, že se stářím přichází nemoci těla, ale také duše. A těch je opravdu hodně.

Díky za případná přání dlouhého zdravého života