Článek
Mám ráda, když si rodiče s dětmi povídají a v dopravních prostředcích toho člověk vyslechne někdy víc, než je mu milé. Občas mám sto chutí domluvit buď rodiči, nebo dítěti, protože lidé jsou prostě různí, a to jak ti velcí, tak i ti malí. Ale vím, že na mé rady není nikdo zvědavý, tak mlčím jako hrob.
Po větě holčičky, která by ráda viděla, jak vypadá spermie, jsem mlčela nejen já, ale i do té doby hovorná maminka. Dva kluci, kteří seděli za nimi a pronikavý hlas holčičky dolehl i k jejich uším, se rozesmáli, ale také nic neřekli.
„No, do zoo bychom jít mohly, už dlouho jsme tam nebyly, ale ne dneska, na to potřebujeme víc času,“ řekla nakonec maminka a hned se snažila odvést řeč jiným směrem. Ale děti se obvykle svého tématu dovedou držet lépe, než dospělí. A patřila k nim i holčička.
„A mají tam spermie?“ chtěla vědět a to už zmlkli v tramvaji v jejich okolí všichni, protože každý byl zvědavý, co na to maminka řekne. A maminka si s tím poradila: „Mají tam spoustu spermií, ale jsou tak malé, že bys je na tu dálku ani neviděla. Doma ti je ukážu na obrázku.“
Tato odpověď holčičku uspokojila a přešla na jiné téma, které už zdaleka nebylo tak zajímavé, takže se cestující zase věnovali svému hovoru, byli-li ve dvojici či v partě, nebo upřeli oči na displeje svých mobilů, což jsou v podstatě také partneři.
Děti vidí svět z té lepší stránky, mají-li ovšem štěstí na láskyplné prostředí, mají bohatou fantazii, velkou představivost, jsou zvídavé a bezelstné. Všichni jsme byli takoví, jen jsme spoustu těchto svých úžasných vlastností cestou do dospělosti poztráceli, nebo je dokonce proměnili za vlastnosti protikladné.
Máme v rodině chlapečka, který navštěvuje mateřskou školku, kde se každý rok učitelka dětí ptá, čím by jednou chtěli být. A ten náš chlapeček ve svých čtyřech letech řekl, že by jednou chtěl zachránit lidstvo.
„A jak to chceš udělat?“ zajímala se učitelka.
„Teď to ještě nevím, ale ono mě určitě něco napadne,“ sdělil a já si říkám – kéž by. Ostatně, kdo jiný by nás měl zachránit, než dnešní děti?
