Článek
Všichni to známe: nacpaná tramvaj nebo autobus, několik zastávek do cíle a najednou se objeví starší člověk. Společenská norma a vychování velí: „Uvolněte místo.“ Je to jednoduchý úkon, který nezabere víc než pár vteřin, ale proč bych to dělala. Přišla jsem dřív a mám stejné právo sedět na sedačce jako kdokoliv jiný.
Tradice vs. Realita
Společnost nás učí, že starší lidé si zaslouží respekt a ohleduplnost, včetně uvolnění místa v MHD. Tato tradice má své kořeny v historických hodnotách a soucitu s těmi, kteří mají méně energie a síly. Jenže ve skutečnosti žijeme v době, kdy se neustále spěchá a každý má své problémy a starosti. Ačkoliv se může zdát, že pustit sednout starší osobu je maličkost, v dnešní uspěchané době může být těch pár minut odpočinku na cestě domů cennějších, než se zdá.
Rovnost nebo věková diskriminace?
Zajímavé je, jak společnost neustále bojuje proti věkové diskriminaci a nerovnostem, a přitom se na druhou stranu stále drží striktního dělení na „mladé a silné“ a „staré a slabé“. Mladší generace je často vnímána jako ta, která by měla nést břemeno a ustupovat. Jenže není to trochu paradoxní? Všichni máme právo na pohodlí bez ohledu na věk.
Osobní volba nebo povinnost?
Pustit někoho sednout by mělo být především osobním rozhodnutím, nikoli společenskou povinností. Každý by měl mít možnost rozhodnout se na základě svého aktuálního stavu a pocitů. Neměli bychom zapomínat, že i mladí lidé mohou trpět zdravotními problémy, únavou nebo prostě potřebou klidu po náročném dni.
Samozřejmě nejde o to, abychom ignorovali potřeby starších lidí nebo jim neprojevovali úctu. Jde spíše o to, najít rovnováhu a pochopení pro všechny strany. Někdy je lepší se zvednout a pustit sednout, jindy je naprosto v pořádku zůstat na místě a nechat si prostor pro sebe. Vše je o empatii a vzájemném respektu, a to nejen ve vztahu k věku.
Nenechám si poroučet
Ničemu rozhodně nepomůže, když se staří lidé dožadují místa k sezení, jako něčeho, na co mají právo, a jsou útoční a nepříjemní. Když chci, tak projevím dobrou vůli a slušného člověka pustím sednout dobrovolně, ale na rozkazy opravdu nefunguju. Ne každý senior je automaticky potřebný a slabý. A i mladí lidé mají spoustu zdravotních problémů, které nejsou na první pohled patrné. Takže mi nikdo nebude přikazovat, co mám nebo nemám dělat.
