Článek
Ne, nemluvím o lidech v nouzi. Nemluvím o matkách samoživitelkách, které dřou na tři směny, ani o seniorech, co po 40 letech práce dostanou směšných 12 tisíc. Mluvím o těch, co prostě dělat nechtějí. O těch, pro které je práce sprosté slovo, ale zato mají dokonalý přehled o všech příspěvcích, bonusech a podporách.
Mám sousedku. Zdravá jako řípa, dvě děti, chlap jí zdrhl už před lety. Práce? Ani omylem. „Když to stát dává, proč bych nebrala?“ říká s cigárem v puse a novým telefonem v ruce. Nájem platí příspěvek, obědy dotace, na děti přídavky. A když zbyde čas (a toho má fakt hodně), frčí s kámoškama na výlety. Hádejte, kdo to všechno platí? No my.
Solidární stát, nebo fraška?
Všude se mluví o solidaritě. O tom, že se máme o slabší postarat. Souhlasím. Ale kdo se postará o nás, co tu solidaritu neustále financujeme? Kde je spravedlnost, když já makám 10 hodin denně a na konci měsíce si nemůžu dovolit to, co má soused bez zaměstnání?
Jak je možné, že někdo žije z dávek dlouhé roky a nikdo s tím nic nedělá? Kde je systém, který by odlišil lidi opravdu potřebné od těch, co se jen vyhýbají práci jako čert kříži?
O co tu opravdu jde
Tohle není o závisti. Tohle je o spravedlnosti. O tom, že stát podporuje neochotu pracovat. Že místo toho, aby motivoval, odměňuje lenost. A že v tomhle pokřiveném systému se slušný člověk stává dojnou krávou, kterou je potřeba pořádně podojit.
Kolik lidí znáte, co si nahlásí minimální mzdu a bokem berou „na ruku“? Kolik takových „podnikavců“ si staví domy, jezdí v BMW a přitom berou příspěvky na bydlení? Všichni o tom víme, ale tváříme se, že je to normální.
My makáme, oni čerpají
Víte, co je na tom nejhorší? Že se za chvíli nebude chtít pracovat nikomu. Proč bych měl ráno vstávat, když jiní dostanou skoro totéž za nic? Proč bych měl odevzdávat třetinu výplaty na daních, když z toho profituje někdo, kdo se mi směje do obličeje?
Začínáme žít v zemi, kde je výhodnější nedělat nic, jen vědět, kde a jak se hlásit o peníze. A komu si postěžovat. Hlavně hodně brečet a vyprávět, jak vás ten hrozný stát utlačuje.
Takže co s tím?
Možná by stačilo začít říkat věci nahlas. Přestat se bát označení „bezcitný“ nebo „nesolidární“. Možná je čas říct: pracovat je povinnost. A kdo nechce, nemá brát. Tečka.
Nechci žít ve státě, kde čím víc děláš, tím víc tě oberou. A čím víc se flákáš, tím víc tě odmění. Tomu se neříká solidarita. To je sprostá loupež.
Kdo se chce mít líp, tak ať si zkusí vstát v šest a jít makat. Anebo ať aspoň přestane natahovat ruku. Taky by nám všem bylo líp.
