Článek
V pohádkách je často dobro a zlo jasně viditelně rozdělené. Černobílá představa o světě, čím jsme starší, rozmazává jasnou hranici mezi dobrým a zlým do ztracena.
Mnoho lidí si myslí, že by oni nikdy nic špatného nespáchali a rozhodně by třeba nedokázali někoho zabít, tak by toho byli nejvíce schopni.
Mnoho experimentů Philipa Zimbarda se točí kolem dobra a zla v nás. Nejznámější je Standfordský vězeňský experiment, který je popsán i ve výše zmíněné knize. Vzal několik studentů, první půlku z nich jmenoval vězeňskými dozorci, druhou nechal zatknout a bylo s nimi od začátku nakládáno jako s vězni. Nevěděli, co s nimi bude, prostě si pro ně jednoho rána přijela policie a odvezla z kolejí.
Následně dozorce i vězně Zimbardo strčil do sklepení Standfordské školy, které předělal na provizorní věznici, co však následovalo, na to nebyl nikdo připraven.
První den bylo vše v pořádku, nic zvláštního se nedělo, situace však rychle eskalovala. ,,Dozorci" se začali chovat k ,,vězňům" velmi násilně. Bili je a nadávali jim, ačkoliv jim nic takového rozhodně nebylo dovoleno a na začátku byla jasně stanovená pravidla.
Například vězni se směli oslovovat pouze čísly, museli dozorce oslovovat uctivě ( Vážený pane dozorce). Dozorci zase museli vězně držet pod kontrolou, ale nesměli k tomu použít fyzické násilí.
Po šesti dnech byl experiment předčasně ukončen, přestože měl trvat déle, a to na popud Philipovy manželky Christiny Maslach, které se pokus zdál neetický. Když slyšela, co se děje, nemohla tomu uvěřit. Přece jen to byli v podstatě stále kluci, ale bestiálnost toho všeho jí vyrazila dech.
Dalo by se říct, že když člověku dáte neomezenou moc a nejsou nad ním žádné autority, i z toho nejkrotšího beránka se může stát krvelačná šelma.
Další podobný případ byl Milgramův experiment, jenž měl na svědomí Stanley Milgram. Přes inzerát si obstaral několik dobrovolníků. Ty rozdělil na dvě poloviny, žáky a učitele. Pté se vylosovaly dvojice tak, aby byl vždy jeden žák a jeden učitel.
Žák byl posazen na jednu stranu přepážky a měl k sobě připojenou elektrodu. Na druhé straně byl učitel, ten měl na své straně řadu tlačítek označeno 15 V až 450 V, žákovi dával otázky, za špatnou odpověď mu musel dát elektrošok. Ten byl každou další špatně zodpovězenou otázkou silnější a silnější.
Čím víc se blížili ke 450 V, tím víc začali někteří odporovat. Po jejich boku ovšem stál experimentátor, který je slovně nutil pokračovat, říkal věty typu: ,,Musíte pokračovat, experiment si to vyžaduje.“ Šokující bylo, kolik lidí bylo schopno dojít až na nejvyšší hranici, jež by byla pro běžného člověka smrtelná. Pokus měl vysvětlit, proč se vlastně tolik dařilo holocaustu během druhé světové války, byl ale velmi odsuzovaný.
Elektrošoky naštěstí nebyly opravdové, nebo nanejvýš velmi malé, ale žák měl za úkol realisticky hrát a navíc měl dopředu dané, na které otázky odpoví správně a na které špatně, učitel na to však nesměl přijít. Fyzicky tak nikomu ublíženo nebylo, o psychické stránce se tak říct nedá. Podle mnohých odborníků mohlo tohle šílenství naprosto zničit sebeúctu dobrovolníků.
Možná bychom se také mohli zmínit o jedné umělkyni jménem Marina Abramovič. Ta si stoupla na pódium a prohlásila: ,,Jsem jen objekt!“ Lidé si s ní následně mohli dělat, co se jim zachtělo. Opodál na stole leželo 72 předmětů (pírko, med, víno, nůžky, břitva, pistole s nábojem atd.). Ze začátku bylo vše nevinné, lidé se jí jen letmo dotýkali, hladili ji po vlasech. Postupně ale zacházeli dál a dál, dokonce jí ke konci přiložili nabitou zbraň k tělu.
Umělkyně toto vydržela šest hodin, na konci měla na těle několik ran a po psychické stránce to také nemohlo být nic příjemného, ačkoliv její excesivní vystoupení nebylo ojedinělé. Jednou si třeba přímo před publikem vyřezala hvězdu do břicha. Zděšený dav nevěděl, zda ji má nechat být nebo volat pomoc.
Sigmund Freud by nám určitě řekl, že za to mohou problémy v sexualitě a jeho odpůrce Erich Fromm by zase tvrdil: ,,Dítě se rozlišovat dobro a zlo učí dle toho, za co je a není chváleno okolním světem.“ Soubojem dobra a zla v nás se zabývalo mnoho lidí před námi, jakákoliv odpověď ale zdá se není pro všechny dostatečně uspokojivá.
Někteří si také všimli, jak nás kupříkladu pohádky od Disneyho formují a říkají nám, co je dobré a co špatné. Za toxické považují, jak Disney studio vykresluje padouchy a jak vykresluje hrdiny. Jemné rysy obličeje, jiskry v očích a útlý pas symbolizují hrdiny, zatímco trochu větší nos, špinavější vlasy nebo chybějící zub zase záporáky. Snaží se tím snad někdo naznačit, že co je krásné, to je také dobré a naopak? Ano, v podstatě by to také byl tzv. efekt svatozáře v kostce.
Názor některých také nabízí odpověď v prostředí, kde žijeme. Pokud dítě vyrůstá v prostředí, kde jsou násilí, agrese apod. na denním pořádku, bude také jeho život směřovat nesprávným směrem. Co si myslíte vy?
