Článek
Dýško od servírky – brněnská lekce pražskému arogantnímu hostovi
Malá, útulná brněnská restaurace, jakých je tady na každém rohu skoro deset, ne-li dokonce devět. A pak vstoupil on – nadutý Pražák z Prahy.
Připomínalo to scénu z nějakého starého filmu, kde namyšlený pán v klobouku vstoupí do maloměstské krčmy a zkouší ohromit již jen svou přítomností všechny kolem.
Nepotřeboval ani klobouk, aby bylo jasné, že přijel až z Prahy. Výraz ve tváři měl přesně ten, který si můžeme představit u někoho, kdo právě opustil svůj drahý vůz zaparkovaný hned u vchodu na místě pro invalidy, aby se nemusel vláčet z daleka.
„A co že tu máte k jídlu, slečinko?“ pravil protáhlým metropolitním akcentem, když se ukrajinská servírka blížila k jeho stolu s přátelským úsměvem.
Ona? Takřka byste si jí nevšimli. Mladá, asi šestadvacetiletá žena z Ukrajiny, která přišla do Česka za lepším životem, utekla před válkou a našla své místo zrovna tady – v Brně.
„Máme výborný svratecký guláš, nebo si můžete dát náš domácí burger s hranolkami,“ odpověděla s dokonalou češtinou. Jen malinký přízvuk naznačoval, že její domov leží trochu dál na východ.
Host z Prahy zvedl obočí, ale ne kvůli nabídce. Spíš proto, že ji rovnou hodil na hromadu těch, kteří nejsou z jeho světa.
„To je fuk. Burger si dám. A rychle, ať to není rychlost jak v Brně,“ prohodil s povýšeným smíchem, který zněl úplně jako povýšený smích.
Sledovali jsme to s lehkým úsměvem, přestože v místnosti bylo cítit napětí. Servírka odkráčela, ale bylo zřejmé, že tahle scéna ještě neskončila.
Po několika minutách přinesla jídlo – Burger vypadal jako umělecké dílo, hodný obrázků v časopisech o gastronomii. Ale samozřejmě, náš Pražák ho očima přejel jen letmo.
Hlasitě žvýkal, neustále vytahoval na stůl telefon, občas kontroloval hodinky, a přitom jako by arogantně neslyšel, když na něho servírka mile promluvila s dotazem, zda-li ještě něco nepotřebuje. Prostě ignorace v nejčistší formě.
Když bylo po všem, vstal a rezolutně zamířil k pokladně u baru. Neobtěžoval se ani poprosit, poděkovat či aspoň navázat jakýkoliv oční (či jiný nonverbální) kontakt.
Prostě povýšeně (jako nějaký pravicový ministr z Pinochetovy vlády) hodil pár stovek na pult a čekal na vrácení peněz.
A tady přišel zvrat.
„Vy trdlo, vy snad neumíte ani počítat“ – zvolal inženýr z Prahy arogantním hlasem, za který by se nemusel stydět ani elitní náctiletý ostravský tiktoker. „Vy jste mi vrátila o deset procent více, než jste měla! Co to má pro pět ran do Vltavy jako znamenat? “
Její tvář se však ani nepohnula.
„Co to má být?“ zeptal se znovu host ještě podrážděněji.
„Pane, to je přece dýško ode mne pro vás, za trpělivost, že jste tady vydržel tak dlouho s námi hloupými venkovany…“ odpověděla s naprosto klidným tónem, který byl tak sladký, že byste ani nepoznali tu ironii, která v něm zůstala nevyřčena.
Ticho. Host se na okamžik zastavil, jako by se pokoušel najít správnou reakci, ale žádná ho nenapadla. Místo toho prostě pokrčil rameny, strčil peníze do kapsy a odkráčel pryč s výrazem člověka, který neví, jestli právě prohrál nebo vyhrál.
My všichni, co jsme to sledovali, jsme se usmívali.
Servírka se otočila, její tvář byla naprosto pokerová, že by se za ni nemusel stydět ani Dan Weinman, ale ten drobný vítězný úsměv v jejích očích…
Ten byl prostě k nezaplacení.
