Článek
Věta, která se obvykle vyslovuje s lehkým záklonem hlavy a tónem, jenž předpokládá závist, obdiv a minimálně tři otázky na karátovou váhu. Odpověď však tentokrát zněla: „Jo, ale nesmím ho nosit.“
Ticho. To zvláštní ticho, kdy si člověk v hlavě přehrává katalog běžných důvodů. Aby nezávistěly kamarádky? Aby se nezachytil o šálu? Aby neupoutal pozornost tchyně? Nic z toho. „Ne, zatím po něm pátrá policie.“
A rázem se Vánoce posunuly z kategorie Láska, klid a třpyt do oddílu Kriminální oddělení – šperk v podezření. Brilianty totiž mají jednu nevýhodu: lesknou se i v protokolu. A pod stromečkem sice vypadají nevinně, ale v systému mají paměť slona.
Představa ideálních Vánoc se tím drobně komplikuje. Místo koled zazvoní domovní zvonek, místo Ježíška přijde vyšetřovatel a místo otázky „Byla jsi hodná?“ zazní „Můžete vysvětlit původ daru?“ Náhrdelník leží poslušně v šuplíku, zabalený nikoli do sametu, ale do alibi.
Muž je přitom skutečně fantastický. Dokáže vybrat šperk, který zaujme nejen manželku, ale i státní orgány. To už chce talent. Někteří muži dávají ponožky, jiní parfémy, a pak jsou tací, jejichž dárky mají spisovou značku.
Žena náhrdelník nenosí. Ne z falešné skromnosti, ne ze strachu ze závisti, ale z respektu k právnímu státu. Brilianty si musí chvíli počkat.
Leží tiše, lesknou se jen pro sebe a trpělivě čekají, až se jejich minulost vyjasní. Možná jsou jen nedorozuměním. Možná mají dobrodružnější životopis než jejich majitelka.
Závěrem
A poučení? Vánoční dárky mají zahřívat u srdce, ne u výslechu. A když už chcete darovat brilianty, ujistěte se, že k nim nepatří i pouta.
Protože nic nekazí sváteční atmosféru víc než šperk, který sice září, ale jen v evidenci Policie ČR.
Veselé Vánoce!
