Článek
V malé, útulné olomoucké kavárně, kde se vůně čerstvě mleté kávy mísila s tlumeným šumem rozhovorů, pracovala Anna. Byla studentkou filozofické fakulty a občas si přivydělávala jako servírka. Ten den měl vypadat jako každý jiný, ale jak se ukázalo, bylo to jen zdání.
Drzý muž
Do kavárny vešel muž s výrazem suveréna, který si svět zaměnil za svoje království. Byl to JUDr. Václav Z. , exekutor, známý svou drsností a zálibou v provokacích. Usadil se k jednomu ze stolů a objednal si espresso bez mléka. Ještě než káva dorazila, rozbalil si z tašky vlastní svačinu – obložený chléb s tvarůžky, který bez ostychu začal konzumovat.
Anna se s úsměvem přiblížila ke stolu. „Omlouvám se, pane, ale je zakázáno konzumovat v kavárně vlastní jídlo.“
Václav se na ni podíval přes okraj brýlí s výrazem, který měl asi působit autoritativně. „A kde je to napsáno?“ opáčil se samolibým úšklebkem.
Anna v nesnázích
Anna pokrčila rameny. „Možná to není napsáno, ale je to pravidlo dobrých mravů,“ odpověděla s jemným úsměvem, který Václavovi připadal skoro až nepřiměřeně neohrožený.
Václav si jen pohrdavě odfrkl a pokračoval ve své buranské hostině. Když nakonec dopil kávu, kterou mu Anna přinesla, vytáhl peněženku a přesně spočítal částku za objednávku. Ani koruna navíc.
Anna si toho všimla a při placení si neodpustila poznámku: „Děkuji za návštěvu. Spropitné sice není povinné, ale ukazuje na dobré způsoby.“
Exekutor se na ni znovu podíval a použil svou oblíbenou frázi: „A kde je to napsáno, drzá slečno?“
Anna se nadechla a s úsměvem mu odpověděla: „Milý pane, mám jen jednu prosbu. Až budete odcházet, neplácejte mě, prosím, po zadku a neříkejte, že nikde není napsáno, že je to zakázáno.“
Exekutor v nesnázích
Právník Václav, kterého její důrazné varování přimělo se zastavit, najednou pocítil, že jeho jistota se rozplynula jako volební prefence sociálních demokratů.
Rozhlédl se, jako by hledal, kdo se mu směje, ale všechno, co viděl, byl jen přátelský úsměv mladé neohrožené prsaté servírky.
Zaskočen, začal si pomalu uvědomovat, že možná překročil hranici nejen kavárenského bontonu, ale i lidské slušnosti. Bez dalšího slova hodil na stůl pár mincí jako spropitné, a s nezvyklým zrudnutím ve tváři rychle odešel.
A to je konec malého drobného lidského příběhu, jenž mi vyprávěl kamarád D.P. z Hané.
