Článek
A je to tu zase! Covid bloudí mezi námi, byla naše první reakce. Jen bez vládního a mediálního humbuku. Jsou přece prázdniny. Dcerka týden polehávala, měnila jedno propocené pyžamo za druhým, chvíli měla teplotu v normálu, aby si po hodině 39,6 °C a po další hodině standardních 36,5. Nakonec samoléčbu vzdala. U lékaře se z toho naštěstí vyklubala „jen“ jakási urputná viróza. Pachuť prvotního strachu přesto v ústech zůstala.
Je dnes tak trochu módou vyprávět, jak jsme s příchodem covidu změnili své návyky, výdělečné příležitosti, jak nás těch pár měsíců karantény nejenže rozdělilo, ale i změnilo. Úředníci, manažeři, učitelky s úlevou, někteří s nostalgií, vzpomínají na home office, herci vyprávějí, jak laškovali s podnikáním, herečky, zpěvačky o tom, jak si stouply v supermarketech ke kasám, tedy pokud to tvrzení nebylo součástí scénáře zábavného pořadu. Poměrně hodně lidí objevilo kouzlo rodinného soužití. A ten objev byl pro ně tak převratný, že z toho vzniklo i pár knížek. Já z té doby mám šuplík plný textů, ve kterých jsem utopil pocity osamění, prázdnoty, vnucené izolace, v lepším případě zachytil vzpomínky na časy, kdy bylo vše, jak má být. A kupodivu, mnohé z nich vystihují stav mysli i při jiných diagnózách, než je covid.
Přátelé se mne ptají, co pořád dělám, jak trávím svůj čas
A já odpověď mám stejnou jako včera, a zítra zas
Dělám, že žiji, však ze vzpomínek tyji
Dodržuji 3eR a obličej i ruce nejen před jídlem si myji.
Sedím a píšu, píšu a jitřím příběhy mládí
Příběhy, perličky, jež k rozjímání svádí
Příběhy veselé, i ty, kterým se netleská
Příběhy, kterým se směji, ale až dneska.
Příběhy hledání, z let nálezů a ztrát
Příběhy věčné, i ty, které nikdy neměly se stát
Příběhy osamění, i ty, kdy chlapec dívku svádí
Příběhy kdy čas se vleče, jindy zase jak závodní kůň pádí.
A tak si sedím a tak trošku si i truchlím
Někdy ze snu, jindy ze vzpomínek se budím
Sedím a píšu, občas únavou i tluču špačky
Občas náladu mám, jak do kanálu spadly by mi hračky.
Lidi různí se mne ptají, co dělám, jak trávím svůj čas
A já ptám se sám sebe, říci jim pravdu, či balamutit je, se, zas
A tak si říkám, maně mne napadlo, že lhostejno co odpovím
Fňukáním nic nezískám, proto jak se opravdu mám, nikomu nepovím.
p.s.
Jak se mám, co dělám, přátelé se mne ptají
A já sedím, mlčím a se slovy si hraji
Hraji si a culím se, prudím tím raka i nejbližší své okolí
Jak malé děcko s písmenky, se slovy si hraji. Když píšu nic mne nebolí.
