Článek
Ve zkratce: Minulý týden nás po vážné nemoci navždy opustil člověk, kterého naprostá většina z vás neznala a určitě se o tom nikde nepsalo, přesto o něm musím napsat pár řádků, protože tento výjimečný muž si to jednoduše zaslouží. My, amatérští futsaloví „čutálisti“, jsme mu kdysi během našich vypjatých nezapomenutelných futsalových zápasů v zapocené smradlavé tělocvičně bez otevíratelných oken na Červeném Vrchu v Praze říkali jednoduše Jarda, případně ho přidrzle oslovovali (hlavně ve chvílích, kdy mu to kopání příliš nešlo) pane inženýre. Byl to člověk, který nadevše miloval život, svou ženu, rodinu, kamarády, práci, šachy, poker, srandu, ledničku. Byl to bývalý tchán mého bratra. Byl to ale především člověk, který mi navždy zůstal a zůstane v paměti a v srdci. Teď ale popořádku…
Dřu takhle jednou před lety na brigádě u mé mamky ve fabrice na podavače tyčí, motám kabely, spojuji drátky, pájím o sto šest, abych si vydělal na nový Playstation (dle mámy abych jen nedřepěl doma a nečuměl). Nacházím se na hraně svých možností, teče ze mě jako při ranním rozběhu na 100 metrů a tu přichází moje mamka. Konečně! Vysvobození z otrocké veslařské galéry, záda mě bolí, jako by mě od rána skutečně bili bičem. Ale to nejhorší ze všeho…country. Bral bych i to rytmické bubnování bubnů místo nekonečného ukvíleného country v rádiu. Už jí chci říct, ať si tu konzoli strčí za klobouk, že jsou i jiné způsoby, jak si vydělat peníze (prodej orgánů, psaní článků atd.), když tu mi praví:
„Nechceš jet na Sicílii? Volal Jarda…“
Chci! Chci jet kamkoli. Klidně bych se spokojil i s návštěvou KLDR. Jen už někdo proboha vypněte to country… A já jel! Hned druhý den jsem letěl směr Sicílie. Pronajatý barák u moře na celé prázdniny, prý někdo onemocněl, a tak hledali důstojnou náhradu. Já byl po ruce, nikoho lepšího nenašli. A co víc, Jarda mi všechno zaplatil, letenku, ubytování, jídlo. All inclusive, all zdarma. Dobře věděl, že stejně nemám ani korunu, a já mu byl za to neskonale vděčný.
Když jsme pak spolu o několik dní později osamoceně seděli v parném sicilském nočním vedru na terase pronajaté vily, dobrosrdečně mě zasvětil, za zvuků místních vyjících potulných psů, cvrkajících cikád a vůně moře, do tajů pokeru. Díky tomu jsem zjistil, že on, na rozdíl ode mě, poker hrát skutečně umí. Z paměti mi dokázal do detailu a několika let zpětně vyjmenovat minimálně tucet jeho největších her, včetně statistik, procent a jednotlivých karet. Také jsem netušil, že zná tak dobře Leoše Mareše, div nebyl bratrovi na svatbě jako moderátor (vzhledem k požadovanému honoráři od toho ale nakonec sešlo). Dosud jsem také nepochopil, že může existovat paralela mezi šachy a (dle mého názoru hazardem) pokerem, ale on ji našel a snažil se mi ji marně vysvětlit.
Pak šel čas. Naše cesty se rozdělily, bratr se rozvedl a jak už to tak při rozvodech bývá, jednotlivé strany (mince) se rozkmotřily. Na vině byly možná peníze, čest, důstojnost. Jardovi ani svému bratrovi nic nevyčítám. Takový je život. On se snažil bránit svou dceru, bratr zase sám sebe. Život šel ale dál a bohužel pro Jardu měl jiné, kratší plány. Pak, před pár dny, k nám přišlo parte a já si uvědomil, že život je opravdu zatraceně krátký a že je v něm až příliš rozvodů, až příliš křivd, až příliš nesmyslných hádek, až příliš rozkmotřených stran. Musel jsem se zúčastnit, byť jako vzdálený, zapomenutý známý.
Pohřeb to byl, jak už pohřby bývají, smutný. Spousta květin, spousta věnců, spousta lidí, spousta slz. Za „Jidášovu“ stranu jsem se zúčastnil já a moje mamka. Upřímný proslov Jardova největšího kamaráda o tom, jaký byl a jak moc nám všem bude chybět. Mám na krajíčku. Bratrova bývalá manželka s manželem, její bratr, bývalá tchýně, jejich děti. Ti všichni, které jsem si myslel, že už nikdy neuvidím, ale kteří mi, i kdybych mermomocí nechtěl, za ta léta (i díky Sicílii) přirostli k srdci. Mé oči mě neposlouchají a začínají neovladatelně slzet. Ale no tak, Dane, přestaň. Stojíme v řadě na kondolenci, mám nachystanou řeč, za kterou by se nestyděl ani prezident na inauguraci, ale když na mě přijde řada, dokáži jen obejmout a říct:
„Je mi to moc líto…měl jsem ho moc rád. Upřímnou soustrast,“ a pak už jen „Nahoře ho v pokeru určitě nikdo neporazí, to se vsaď.“
Slyším na oplátku lichotivá slova. Jsou moc rádi, že jsme přišli, i přesto, že můj bratr nedorazil, ale to se dá snad pochopit. A co víc, zvou nás do hospody po obřadu. To bolí. My nemůžeme, netroufneme si, ale také jsme to nečekali. Musíme jít, i když bychom je ještě alespoň jednou při veselejší příležitosti všechny moc rádi viděli.
Moje mamka je na tom ještě hůř než já. Je zlomená. Vypadne z ní místo kondolence: „Všechno nejlepší,“ ale to se dá pochopit, hlava v těchto chvílích tak nějak nefunguje, jak má. Já mám také problém, třeba jen najít východ. Nakonec se zadaří a my odcházíme. S hlavou vztyčenou. Snad jsme neudělali ostudu. Snad jsme ho uctili. Sbohem, Jardo, tak zase někdy.
