Článek
Cestou z města nechtěly už líné nohy šlapat. Naštěstí se ocitly hned vedle autobusové zastávky. Jeden spoj zrovna přijížděl, co naplat, že nebyl náš a jel na opačnou stranu, než jsme potřebovali, ale bylo tam rozhodně tepleji než venku. Spolu s kočárkem se nám zázračně podařilo vtěsnat do nitra vozu. Vklínili jsme se mezi skupinu uhrovitých dorostenců a dvojici postarších manželů držících se nervózně za uši. Autobus se rozjel a hudba začala řvát.
Jeden z puberťáků držel v rukou bezdrátový reproduktor, ze kterého vyřvávalo na tzv. „plné gule“ něco, co zdánlivě připomínalo hudbu. Do toho se spolu s celou partou nakrucoval v rytmu a stylu epileptického záchvatu zkříženého s tancem. A to i s vědomím, že mají k pohybu jen pár centimetrů, a že to všechny musí otravovat.
„Tati, proč to tak řve?“ dostávám od nejzvědavějšího dítka celkem logickou otázku.
„Nevím Edo, asi je to rozbité a nejde to vypnout,“ odpovídám synovi.
Nemám absolutně nic proti hudbě. Vize 90. let, kdy se na ramenou hrdě nosily kazeťáky, pouštěly se největší vypalovačky té doby (Freestyler), skákal se přitom panák, jezdilo se na skateboardu nebo se kopalo na bránu, je mi více než příjemná a vyvolává ve mě nostalgické vzpomínky. Pokud si ale dobře pamatuji, tyto činnosti, včetně hlasitého rádia, probíhaly zásadně venku. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo skákat panáka v narvaném autobuse, nebo se v něm svíjet okolo tyče s vědomím, že všechny okolo mé počínání musí otravovat.
Otočím se na „Jacksona“, ten s rádiem a zřejmě vůdce party, „poslyš, nemohl bys to trochu ztišit? Dost to řve a otravuje.“
Jackson mě zprvu úplně ignoruje, ale když zvýším hlas na úroveň jeho rádia a svůj dotaz hlasitě zopakuji, nechápavě se na mě podívá a odvětí:
„Cože?“ nadějná chvíle pauzy, že by snad mohlo být moje přání vyslyšeno,"vodpal! My jedem bomby,“ načež se ode mě povýšeně otočí a za bouřlivé ovace své skupiny začne rukama leštit tyč (ekvivalent vyjádření maximálního ponížení mé osoby) a rapovat o jakési nezávislosti. Jacksonovi nemohu odepřít auru alfa samce, ale také nehorázného smradu z cigaret, kterou je obklopen.
„Tati, můžu taky zpívat?“ zeptá se mě Edík.
Jasně. Horší už to být nemůže, jen by nás ten autobus mohl vyklopit rovnou až v Bohnicích. Když mu dám rezignované svolení, spustí svůj nezaměnitelný vokál:
„Káááákal pes pes oves, pes zelenou louku, šel za ním mysivec, péuo na kobouku!“ začne Edík.
„Skákal pes přes oves, po zaječí sledi, nejedna panenka za myslivcem hledí!“ přidávám se k Edovi.
Zpíváme opravdu nahlas, jako dva rebelové, z plna hrdla. Přidáváme další sloky, opakujeme je stále dokola, nehledíc na následky, až se k nám nečekaně přidá zbytek mých dítek i dva dosud mlčící, přihlížející postarší manželé a možná i pár dalších spolucestujících. Stane se něco neuvěřitelného. Hudba ztichne. Nastane božský klid.
„Magoři!“ sděluje svým obdivovatelům uraženě Jackson svůj názor na náš pěvecký sbor, načež sbalí svůj „reprák“ do aktovky a začne si se svou skupinou potichu něco štěbetat.
Nejspíš probírají význam slova zaječí sleď. Pomyslím si. Ano, určitě teď přemýšlejí nad tím, jak to Karel Jaromír Erben v roce 1864 ve své sbírce Nápěvy prostonárodních písní českých s lidovou písní pod původním názvem Myslivec, myslel.
Originální lidová píseň Skákal pes pod názvem Myslivec. ERBEN, Karel Jaromír. Prostonárodní české písně a říkadla. Praha: J. Pospíšil, 1864, s. 394.
Došlo jim totiž, že jim rodiče od narození lhali. Dle mistra Erbena a jeho sbírky, kde je o této písni první zmínka, pes sice skákal přes oves, rozhodně, ale nerozmlouval s myslivcem o jeho psychickém rozpoložení. Ve skutečnosti jen pes honí zajíce na pokyn myslivce. Za tento um pak myslivec sklízí zasloužené ovace u dámského publika. Je jen otázkou, jak by píseň pokračovala, kdyby ji Erben chtěl dokončit, možná by myslivec psa nechal v lese se zajíci a sám by raději zamířil do své myslivny v objetí panenek na čaj a sušenky. Je tedy naprosto vyloučena verze, kde dochází k rozhovoru psa a myslivce a kde zřejmě pod halucinogenním vlivem lysohlávek, myslivec se psem probírá jeho až příliš veselou náladu.
„Stejně tady vystupujem, pojďte!“ pokračuje Jackson a spolu se svými kumpány se protáhne ven z autobusu. Zbyde po nich jen nepříjemná vzpomínka a cigaretový smrad. Slyšel jsem slabý potlesk od ostatních spolucestujících? Možná. Zarazím Edu uprostřed sloky, kterého náš sbor opravdu chytil a odchodem výrostků z autobusu jeho Skákal pes rozhodně neskončil, a pakujeme se za výrostky, protože nám právě ujel autobus z druhého směru a nás čeká „kňourací“ túra až domů. Kupodivu z ní přetvoříme túru zpívací a nedopadne to tak hrozně.
