Článek
Pacient (postarší plešatý pán) byl objednán k paní doktorce na kardiologické vyšetření, nicméně si popletl termín (víme přímo od MUDr.) a přišel v úplně jiný den, než měl a také ve chvíli, kdy byla čekárna narvaná k prasknutí. Paní doktorka se nad ním i tak smilovala a slíbila mu, že ho vezme, dvouhodinová čekací doba ho ale neminula, což nesl velmi těžce. Nakonec byl přece jen vyšetřen, paní doktorka mu předepsala jeho léky a poté zamířil k nám do lékárny.
Tam se setkal s mým upřímným úsměvem. Pro něj zřejmě až příliš provokativně pozitivním. Netrvalo proto dlouho a nahromaděná negativní energie z něho brzy vyvřela naplno na povrch ve formě cholerického výbuchu hněvu. Kupodivu se to stalo ve chvíli, kdy jsem po něm chtěl doplatek 950 korun (vím, je to dost, nemůžu za to) za lék na ředění krve po prodělaném infarktu.
„No to si děláš srandu?! Ty…“ začne pán zostra, švihne rukou a namíří na mě přitom ukazováček s palcem v laciné napodobenině pistole a snahy eliminovat mou maličkost skrze bezpečností plexisklo. Incidenty různého charakteru, různých stupňů napětí jsem zažil již mnohokrát, ale tohle pro mě byla novinka.
Zde bych se chvilku pozastavil. Jedná se o typického pacienta tzv. „tykače“, nemyslím teď toho kontroverzního miliardáře a majitele druhého nejlepšího fotbalového klubu u nás - Slavie, ale člověka, který vás nikdy v životě neviděl, tuší, že už nejste dítě, ale přesto vám naprosto nezdvořile tyká. Možná je nakažený častými návštěvami vietnamských večerek? Kdo ví. Monolog každopádně pokračuje:
„Na co si to hraješ? Platim celej život zdravotní pojištění a ty na mě pak zkoušíš todle? Nedám ti ani korunu ty…(sprosté slovo)!…(další sprostá slova),“ následuje výčet nadávek a obscénních gest, za která by na něho jeho matka rozhodně nebyla hrdá. Dále zazní slova, která nemají jakoukoli souvislost s daným problémem přesto je musím zmínit: „…Ukrajinci…na louce tleje fialka…Brusel…já mám vysokou školu života, ty nevíš nic!…padáky…nic nevíš…Kalousek…,“ celý tento epický kolotoč nadávek končí oznámením:
„Vejšku má dneska fakt každej, to snad není možný tohle! Jste jen prachobyčejný prodavači hrající si na zdravotníky! Takový prachy po mě chceš, že ti není hanba! Dej sem ten recept jdu do Maxe!“
Zaprvé, žádný recept jsem nedostal, ale jen jsem si ho načetl přes občanku z úložiště, jak mu ho mám tedy asi vrátit? Za druhé, já to chápu. Kdybych se špatně vyspal, manželka mi k snídani připálila omeletu, hodinu bych strávil se zácpou na záchodě a následně v zácpě na cestě k lékaři, kde by mně na řádně objednaný termín řekli, že nejsem objednaný a že musím čekat další dvě hodiny než mě někdo vyšetří, také bych vypěnil a na první náhodnou osobu na kterou bych narazil, bych se neusmíval.
Kdybych byl povahově labilní osobnost se sklonem k násilí, možná bych v tu chvíli přeskočil plexisklo, trojitým saltem ladně dopadl těsně za zamračeného pacienta, chytil ho za kravatu, podrbal na pleši a vykráčel s ním z lékárny dřív, než řekne vysoký doplatek. Já jsem ale od přírody flegmatik, pohodář. Vyhýbám se násilí a navíc, mám svou práci opravdu rád. Poslední slova neprávem naštvaného pacienta se mě neskutečně dotkla a je v mém zájmu se obhájit. Protože mám v takových chvílích ale obvykle trému, zkoprním a mlčím, ani tahle nebyla výjimkou. Kdyby ale pán uměl číst mé myšlenky, našel by tam následující souhrn informací:
Vážený pane nejprve k vašemu poznatku, že:
„Vejšku“ má dneska fakt každej
Tímto výrazem jest míněna naivní myšlenka, že v celém Česku existují pouze plzeňská práva a nic jiného. Nikoliv! Jsou tu i další vysoké školy. Důkazem toho jsou má vlastní studia a „lehkost“ s jakou jsem jimi prošel.
Učení mi nikdy nešlo. Nikdy jsem se neřadil mezi jedničkáře, ale spíše mezi průměrné studenty. Nezastírám ale, že ačkoli nejsem žádný génius, až do maturity jsem se nijak zvlášť nepředřel. Chronologicky bych svá studia shrnul takto:
Ze základní školy si ve směs vybavuji pouze vydloubávání díry do školní lavice, nabíhání děvčatům, skupinovou obíhačku s „pingpongáčem“ s učebnicí místo pálky o přestávkách, pak něco s flaškou a ňadry a další vydloubávání díry do lavice. Celé gymnázium (když člověku nic nejde, obvykle zamíří na toto místo) se točilo kolem vydloubávání díry do školní lavice, nabíhání vnadným děvčatům, nekuřáckému postávání v kuřáckých uskupeních o přestávkách a dalšímu vydloubávání díry do lavice. To vše pak zakončeno zoufalým doháněním lepších známek ve čtvrtém ročníku a odmaturováním s odřenýma ušima. Koho dnes ale zajímají známky z maturity, že?
Teprve po maturitě na vysoké škole o zkouškovém nastává zlom, když si uvědomíte, že vědomosti vám do hlavy samy nenaskáčou ani díky spaní se skripty pod polštářem. Přednáškám se můžete úspěšně vyhýbat, ale na zkoušce samotné v té své makovici něco mít už musíte, jinak by vás přece neoslovovali „pane kolego“ a následně vás pak drze nevyhodili (zažil jsem několikrát). Nevím, jak to chodí na jiných vysokých školách, já studoval jen farmacii, ale pevně věřím, že všude to bude podobné (i v té Plzni), vystudovat vysokou školu je neskutečně těžké.
Vysoká škola rozhodně není zadarmo. V mé paměti už navždy zůstane vrytá vzpomínka na zkoušku z organické chemie (dle mého názoru nejtěžší zkouška na celé farmacii). Já vycházím s úsměvem na tváři z kabinetu s jedničkou v indexu (štěstí na otázku). Holčina, myslím, že se jmenovala Julča, od jiného zkoušejícího takové štěstí neměla, odchází zlomená v obležení kamarádek, které jí utěšují, neboť byla právě po šesté tzv. „vyhozena“ a její pouť farmacií nadobro končí. Dva roky snahy k ničemu. V tomhle směru může být vysoká škola skutečně nekompromisní až chladnokrevná.
Během vysokoškolských studií vás opouštějí někteří spolužáci, a to ne proto, že by byli flinkové jako vy, ale protože je škola nad jejich síly, nebo je přestala naplňovat a často jim také chybí dostatečná motivace, která je pro dostudování tak zásadní. Někdy ale ani ta motivace nestačí, když si na vás někdo zasedne, či když máte jen tu smůlu na špatné otázky. Může se stát, že se do posledního ročníku nedostane ani polovina studentů, a to vás pořád ještě čeká diplomová práce a státní zkouška z 6 rozsáhlých předmětů.
Takže ne drahý pane s pleší, „vejšku“ dneska nemá „každej“. Jednak proto, že „vejšku“ ke svému štěstí každý hned nepotřebuje. Plnohodnotně, možná i lépe se dá žít i bez ní. Ale také proto, že, když už se pro ni rozhodnete, samozřejmě to není procházka růžovým sadem a její absolvování je vykoupeno potem, slzami, pevným odhodláním, roky dřiny a nekonečného učení. Pokud jste tedy nemyslel moji výšku, ale vždyť nemám ani 180 centimetrů…
Lékárníci jsou prachobyčejní prodavači
Jsem prodavač? Kdybych jím byl, vzal bych snad do ruky, po dokončení vašeho extempore s pseudopistolí, telefon a místo marné diskuze s vámi bych raději zavolal paní doktorce a zeptal se jí, zda ten váš drahý lék neměl být na zvýšenou úhradu? Získal bych pak pro vás nový recept se stejným lékem, ale vyšší úhradou, bez doplatku tak, jak jste chtěl? Podal bych vám pak k tomu detailní informace o správném užívání a rizicích spojených s vašimi dalšími léky? A konečně, dočkal bych se poté vaší arogantní odpovědi: „No vidíte, že je bez doplatku. Já to říkal. Tak nashle!“ tak přece jen vám to vykání jde. A konečně, popřál bych vám nakonec krásný den s upřímným úsměvem na rtech?
Kdybych byl prodavač, nic proti tomuto poctivému, leč možná trochu stereotypnímu řemeslu, možná bych udělal ty tři salta vpřed a nyní by o mně psali všude ve zprávách, a to ne zrovna v pozitivním slova smyslu, ale jako o dalším zdravotníkovi-maniakovi.
Na konci věty jste řekl, že půjdete na truc do jiné, řetězcové lékárny. Pamatujte na základní lidovou poučku: reklama se musí nějak zaplatit. Právě nástup řetězcových lékáren a jejich hokynářský přístup k našemu povolání vytvořil dojem, že neděláme nic jiného, než že řešíme, jak velkou přirážku si dneska přirazíme a kolik okrademe lidí. Řetězce z nás vytvořily domnělé prodavače, kterými ale naprostá většina z nás není.
To opravdu nikoho nenapadlo, že by lékárníci mohli dělat své řemeslo i proto, že je jejich práce naplňuje a baví? Nemůžeme přece za to, že je systém nastavený tak, že lékárna žije z marže a ne z kapitační platby jako praktičtí lékaři.
Za to, že nás jako prodavače lidé označují si ale můžeme sami. Někteří z nás to totiž s řetězci už vzdali a svou nejistou nezávislost raději vyměnili za jisté zaměstnání pod křídly korporátů. Koneckonců, ne každý má obchodního ducha a v případě lékárníků to platí dvojnásob. Lékárníci jsou mizerní obchodníci a prodavači. Když nerozeznáte rozdíl mezi tržbou a ziskem, nemůžete se pak divit, že vás řetězce převálcují a o nějaké nezávislosti si můžete leda tak nechat zdát.
Jak rád bych každý den neřešil pouze výši doplatků léků a naplno se věnoval jen kvalitě mnou poskytnutých informací.
Jak rád bych vám dokázal, že těch 6 let na farmacii (o 1 rok jsem si kvůli své neschopnosti prodloužil studium) a následně 4 roky praxe zakončené atestací z veřejného lékárenství, neslouží k ničemu jinému než vám vydat vaše léky tak, aby byla zachována kvalita, bezpečnost a účinnost vaší léčby v maximálním měřítku.
Jak rád bych byl, kdybyste si o mně a dalších lékárnících nemysleli, že jsme jen prodavači, ale, že jsme stále, alespoň kouskem duše, i v tom zpropadeném korporátu, lékárníci.
„Tak přijď zas, plešoune…“ fujtajblík! Teď za mě promluvila ta uražená část spojená čistě s prodavačem. „Omlouvám se. Za vaši alopecii (pleš) možná mohou některé z vašich léků, které berete, ale o tom si můžeme popovídat někdy příště.“
