Článek
Držím takhle jednoho teplého dne v lékárně zuby nehty krabičku léku na předpis (Ozempic, používaný u cukrovky jako doplněk k dietě a cvičení). Z druhé strany krabičky/ringu tohoto léku se nachází ruka, stará vrásčitá, ale nečekaně silná ruka jedné naší věrné pacientky, důchodkyně, která ji ze všech svých sil urputně svírá a odmítá ji za jakoukoli cenu pustit.
„Paní Jirásková (jméno pozměněno), znovu Vám říkám a žádám Vás. Já Vám už tuhle druhou krabičku nemůžu vydat. Je tam překročený limit,“ trpělivě vysvětluji pacientce, nejméně po sté.
„To mě nezajímá. Já už Vám za to zaplatila. Je to moje! Vyřiďte si to s pojišťovnou!“ odpovídá paní Jirásková, nejméně po sté.
Negativní energie by se dala krájet. Panebože, co se to děje. Stane se ze mě snad také násilník vybíjející si svou zlost na ženách? Dostanu snad pozvání petičního stánku k úřadu vlády, abych je bránil před ženami? Co hůř. Před staršími bezbrannými ženami?
Pojďme se vrátit ale na začátek
Jak tato zapeklitá situace vznikla?
Celé to všechno začalo naprosto nevinným příchodem výše zmíněné paní Jiráskové do naší lékárny. Vždy veselá a věčně usměvavá paní Jirásková. Přišla k nám jednoho parného dne s receptem od svého diabetologa. Léky na receptu jsme neměli skladem, ale kupodivu se daly objednat na další den. Paní Jirásková souhlasila s tím, že se tedy projde v tom vedru ještě jednou.
Další den naštěstí přišly léky a vzápětí po nich i samotná paní Jirásková. Dostáváme se k výdeji léku a následně i k prvnímu zádrhelu. Spor o doplatek. Člověk by čekal, že když máte na receptu napsáno „Zvýšená úhrada“, budete mít lék zadarmo. To však ne vždy platí. Někdy tato slovní formulace dokonce znamená, že je lék naopak s vyšším doplatkem než u běžné úhrady (např. u léku Pradaxa). Nechtějte po mě vědět proč. Nicméně u léku Ozempic se po aktivaci tohoto zázračného slevového čudlíku stáhne doplatek z nějakých 1759 Kč na přijatelných 274 Kč. Někdo by si řekl. Fajn. To je docela dobrá sleva. Někdo. Ne však paní Jirásková.
„Minule to bylo bez doplatku,“ praví paní Jirásková.
Snažím se oponovat, že minule doplácela přece úplně stejně. Protože je náš klient, mohu jí aktivovat ještě naší klientskou slevu na doplatek. Tato sleva je povolena zde. Tento zákon umožňuje poskytnutí slevy nebo snížení konečné ceny neuplatněním maximální obchodní přirážky lékárny při výdeji léku. Jinak řečeno, činí z lékárníků hokynáře místo lékárníků, ale protože chceme, aby k nám ještě někdo vůbec přišel, poskytujeme ji také.
Voilà! Na displeji se rozsvítí cifra 235 Kč.
Pro paní Jiráskovou je to ale i tak hodně, trvá si na tom, že minule nic neplatila. Namítám, že se jí tento započitatelný doplatek počítá do ochranného limitu a pojišťovna jí pak něco určitě vrátí. Po určité době a nějakém tom neškodném brebentění a stěžování si na vládu a Ukrajince nakonec paní Jirásková za léky platí.
Co se ale nestane. Po ukončení výdeje a vyjetí účtenky vyskakuje chyba:
Dle nového pokynu z Ministerstva zdravotnictví je od 1.7.2023 stanoven limit na množství, které lze u léku Ozempic vydat.
Dvanáct miligramů léčivé látky na dobu 10 týdnů pro pacienta. Lékárník nesmí v lékárně vydat ani o tabletku navíc. Ani kdybyste si celý lék v hodnotě 2,5 tisíc Kč chtěli sami zaplatit. Tuto informaci se ale dozvíte až ve chvíli, kdy ukončíte výdej, tj. kdy pacient už odchází z lékárny (pokud si to u každého pacienta dopředu nespočítáte). V mém případě to znamená, že mi jednu krabičku léku musí paní Jirásková vrátit zpátky.
„Omlouvám se paní Jirásková, ale můžete mi jednu tu krabičku vyndat z tašky?“
„Tuhle myslíte?“ podává mi paní Jirásková jednu ze dvou krabiček, které dostala.
„Ano přesně tu. Bohužel vám mohu dát pouze jednu. Tuhle musíme stornovat.“ chytám krabičku do ruky.
„Ne.“ chytá krabičku do ruky.
„Jak prosím?“ lehce táhnu.
„Ne. Nedám. Je moje.“ silně táhne.
Tento prokletý lék nám tedy uvízl v meziprostoru uprostřed táry - laicky řečeno na lékárenském pultu. V rámci svírajícího, přetahujícího souboje o krabičku se chvíli přibližuje na jednu stranu, chvíli na druhou.
„Za tohle skončíš v pekle,“ pomyslím si.
„Proto jsi tak dlouho studoval a skládal přísahu na čest a kodex oboru? Aby ses pak přetahoval s nebohou starou babičkou?“ běží mi hlavou.
Jelikož jakékoli moje argumenty nemají na starší paní jakýkoli efekt, pomalu se smiřuji s možností, že krabičku pustím a zaplatím ze svého (i když to se také nesmí, tak nevím, co bych dělal). V tu ránu ovšem přiletí odkudsi hůl. Je zacílená na moje prsty. Trefuje se naprosto přesně.
„Jauvajs!“ pouštím krabičku.
Paní Jirásková vítězoslavně odchází. Já si přikládám na prsty obklad z heřmánku a jdu obsloužit další pacienty ve frontě, kteří stále nemohou uvěřit, co se právě stalo.
Paní Jirásková se vrací druhý den. S omluvou. Rozleželo se jí to v hlavě. Dostanu od ní čokoládičku i krabičku s lékem (který už ale ze zákona nemohu naskladnit). Já se paní také omluvím. Místo podání ruky, prsty mám oteklé jak nafukovací balón, se obejmeme. Popřejeme si hezký den.
„Ty kovové násady na hole tady taky prodáváte?“ zeptá se mě na odchodu ve dveřích.
