Článek
MHD využívám prakticky výhradně v Praze, čímž bude moje zkušenost samozřejmě značně ovlivněna. Podotýkám také, že až na velmi vzácné výjimky nejezdím v pozdních večerních a nočních hodinách, kdy se procento opilých, zdrogovaných a jinak obtěžujících spolucestujících značně zvyšuje, což netoužím zažívat. Cestuji tedy v běžném provozu mezi devátou ranní a šestou večerní, z devadesáti procent metrem. Mimo Prahu jezdím jen krátké trasy do 15 minut, kdy si ani nestihnu všimnout, kdo se mnou jede.
Jak si vůbec všimnete, že někdo zírá?
Když se ve vagonu metra rozhlédnu po spolucestujících, zjistím, že drtivá většina z nich upírá zrak do mobilu, od něhož nevzhlédne ani na okamžik. Někdy záměrně na takového člověka hledím i půl minuty v kuse, abych vyzkoušel, zda, jak se říká, „vycítí můj pohled“, prakticky nikdy se to ale nestane. Jeho svět je zúžený na tu malou plochou krabičku, po jejímž displeji s až nábožným zaujetím rejdí palcem.
Ostatní, kteří evidentně nejsou otroky mobilu, jsou buď ponořeni do novin, nebo do hlasitého (aby přeřvali metro) hovoru s kamarádem, partnerem či dětmi. Opět je extrémně nepravděpodobné, že kdyby se na ně někdo na chvíli zadíval, vůbec by si toho všimli. Vzácné výjimky tvoří lidé, kteří nejsou ponořeni do ničeho a jen se rozhlížejí po ostatních; ti však jejich pohledy neopětují. Když se náhodou setkáme pohledem, náznakem se usmějeme a dál sledujeme výjev s lidmi už napůl odtrženými od života. Ten úsměv říká, že zombie apokalypsa dosud nenastala, ale už se jí limitně blížíme.
V metru také často stojím u dveří a nahlížím ven, protože výše naznačené dění uvnitř vagónu dokáže rychle omrzet. Pro mimopražské pro jistotu podotýkám, že přejezd tmavým tunelem mezi jednotlivými stanicemi představuje sotva polovinu času, takže většinou nezírám do tmy. V každém případě bych si v tom davu lidí vážně nevšiml, že na mě někdo kouká. Nepamatuju si, kdy by mi naposled někdo věnoval v metru sebemenší pozornost.
Věci hodné zákazu: hluk a zápach
Pokud bychom už chtěli vytvořit nějaký legislativní rámec pro cestování veřejnou dopravou, při kterém bude zachovávána elementární slušnost, lidská důstojnost a vzájemný respekt, napadá mě celá řada věcí, které mě obtěžují, a rád podám na příslušná místa podnět, aby se tím zabývali. Konkrétně v metru jsou asi na prvním místě bezdomovci. Když vlezete do jinak celkem slušně zaplněného metra a jeden z vagónů je z poloviny nebo úplně prázdný, jako by z daného bodu lidi odpuzoval shodný pól magnetu, po chvíli si všimnete, že v rohu tohoto vagónu spí bezdomovec. Často ho nejdřív ucítíte a garantuji vám, že silové pole, které vás od něj odhání, budete dodržovat i vy.
Dále jsou skutečně otravní hluční cestující, zejména ti, kteří mají potřebu během celé jízdy telefonovat, nejlépe o osobních či zdravotních tématech (manažerskou hantýrku ještě přežiju, i když představa, že bych pracoval v kanceláři a podobné řeči poslouchal osm hodin denně, je děsivá). Další kapitolou jsou lidé mající potřebu vést hlasitou konverzaci, která prostě nemůže počkat deset minut, než dojedou do cílové destinace. K tomu je nutné přeřvat ostatní i zvuk dopravního prostředku.
Hluční lidé mi vadí třeba i v parku. Velmi často se jedná o cizince, s ohledem na skladbu pražského obyvatelstva zejména Ukrajince a Rusy, jejichž jazyk mi není příjemný na poslech ani normálně, natož zesílený na osmdesát decibelů. Nijak tím nerozporuji jejich právo projevovat se, jak uznají za vhodné, jen říkám, že pokud mohu jet až následujícím spojem, abych se jim vyhnul, udělám to.
Někoho určitě napadne, že otravovat mohou i zvířata, hlavně psi. Moje zkušenost to však nepotvrzuje. Většina pražských psů je vychovaná dobře a i v narvaném vagonu klidně leží u nohou páníčka a znuděným až znechuceným pohledem sledují mumraj vůkol. Víc než psi tak vadí některé matky s kočárky, které jimi najíždějí do zavírajících se dveří metra – a dělají to třeba i venku na přechodech – jako beranidlem, takže musíte dělat prostor. Ale to je prostě o vzájemném respektu a slušném chování.
Přesná definice zírání
Jsem ještě mladý a obvykle pro každou legraci. Zaveďme tedy skutečně legislativní rámec, který bude přesně definovat, jaké chování představuje zírání, jež už je za pověstnou hranou zákona. Jak víme, spravedlnost je slepá, takže nehraje roli, kdo se dívá a na koho. V naší demokratické a rovnostářské společnosti bude stejně potrestán dělník i miliardář.
Definice tedy bude čistě objektivní a matematická. Když si představíte, že se díváte člověku do očí, může to být nepříjemné a čas v takovém případě plyne někdy až děsivě pomalu. Navrhuji tedy, aby se o zírání za hranou zákona (dále jen ZZHZ) jednalo v případě, že doba pohledu na danou osobu překročí 20 sekund. Za tímto účelem bych nejprve vytipoval osoby, u kterých je pravděpodobné, že se stanou cílem ZZHZ, a vybavil je automatickými čidly, na kterých bude na výrazném displeji ubíhat doba, po kterou je osoba cílem zírání. Posledních pět sekund bude doprovázeno i výstražným zvukovým signálem umožňujícím zírající osobě zanechat trestného jednání.
Dále je třeba rozlišovat zírání tzv. lascívní, totiž takové, při kterém nám ukápne i slina či slza z oka. V případě, že objem takové tekutiny u zírajícího překročí 0,1 ml, posune se čidlo na displeji pozorované osoby o 2 trestné sekundy. Pokud vám tedy ukápne při zírání slina o objemu 0,2 ml, bude se jednat o ZZHZ již po 16 sekundách.
Vše výše uvedené bude znamenat nutnost nových zařízení (či aplikací do mobilu) umožňujících tyto ukazatele sledovat. Vidím v tom však vynikající podnikatelskou příležitost. Doufám, že vláda při zavádění příslušných opatření provede řádné výběrové řízení firem, které budou příslušné aparáty dodávat, a upřednostní při tom domácí výrobce. Měřit dobu zírání a objem ukápnutí totiž není žádná legrace. Nechtěl bych jít do vězení kvůli nekvalitní čínské produkci.
Obtěžování není legrace, zírání ano
Jsem si vědom toho, že narativ, který se v současnosti snaží prosadit, považuje zírání za první stupeň sexuálního obtěžování. Sexuální obtěžování je problém. Zakazovat ho je sice na hraně nemožného, to však nyní nechci rozebírat. Je to jistě věc, kterou je potřeba řešit a chránit oběti.
Nicméně ve chvíli, kdy se na vás někdo zadívá, nemůžete vědět, jaké myšlenky se mu honí hlavou. Ve všech oblastech, kde se zavedlo, že se trestá úmysl, nikoli provedený skutek, jsem byl odpůrcem (třeba ve fotbale). Úmysl neznáte, leda by vám ho dotyčný přímo sdělil. Dokud nebudeme umět číst myšlenky, úmysl trestat nemůžeme.
Závěrem se přiznávám, že jsem nenašel chuť si pečlivě ověřovat, zda se jedná o trend „oficiálně“ podporovaný feministickou ideologií, moje intuice však říká, že je to více než pravděpodobné. Pokud by tomu tak skutečně bylo, dovoluji si malý apel na společnost: feministickou ideologii, pokud můžete, nikdy nepodporujte. Je to směr, který je čistě destruktivní a nenabízí model funkční společnosti. Všechny jeho myšlenky kriticky zkoumejte. To ostatně platí u všech ideologií. Leckdy se pak ukáže, že trestat ZZHZ je to poslední, co současnou společnost trápí.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů: