Článek
Švýcarsko, nejen Finsko a Kanada, je také zemí tisíce jezer. To je asi hlavní poučení, které si z letošní dovolené strávené v krásné, i když drahé alpské zemi odneseme. Opět to poznáváme hned na začátku naší dnešní pouti, kdy se vyhlídkovým vlakem Bernina Express vydáváme z italského městečka Tirano do Svatého Mořice na švýcarské straně.
Alpské vesnice na švýcarsko-italském pomezí patří k těm nejkrásnějším na světě.
Obě města dělí jen 40 kilometrů a vlak jede skoro přímo, přesto mu cesta zabere více než dvě hodiny. Je to samozřejmě z toho důvodu, aby se turisté pokochali krásnými výhledy na alpské scenérie kolem. Vlak má okna po celé výšce stěny, což umožňuje pořizování fotek z nejrůznějších úhlů. Jen je potřeba si dávat pozor na odrazy.
Vyhlídkový vlak Bernina Express slouží pro turistické výlety mezi městy Tirano v Itálii a Svatý Mořic ve Švýcarsku.
Některým citlivějším povahám vadí slunce, které se opírá do prosklené stěny s nepříjemnou intenzitou, a tak nejprve stáhnou rolety. Rychle jsou přehlasováni naší většinou, která chce vidět ven. Focení přes okno není kdovíjaký zázrak (ač předpokládám, že mobil lze nějak nastavit, aby odrazy eliminoval), po několika pokusech však zjišťuji, že pokud přitisknu objektiv těsně na sklo, je to skoro totéž, jako fotit venku.
Po dvou a čtvrt kilometrech překračujeme opět hranici Itálie se Švýcarskem a míříme pomalu vzhůru do Alp. Zatímco Tirano, kde si ještě na poslední chvíli kupujeme pohledy z Itálie, leží v nadmořské výšce 450 metrů na řece Addo, poměrně velkém přítoku Pádu, náš cíl se nachází o dobrých 1400 metrů výš.
Většina lanovek končí až nahoře na vrcholku hory Piz Nair (3056 m n. m.). Je to jedna z menších třítisícovek v okolí, leží ovšem nejblíže městu.
Výhledy po cestě stojí za to. Nepodaří se mi sice zachytit jakýsi významný viadukt, po kterém přejíždíme zhruba ve třetině cesty, což je pro mého společníka trochu zklamání, po příjezdu do Svatého Mořice toho však nijak nelitujeme. Tohle městečko, oblíbený cíl lyžařů a také VIP osobností, má rozhodně co nabídnout.
Úplně jako někde v Krkonoších nebo v Tatrách. Jen je tu o poznání čistěji.
Svatý Mořic leží v nadmořské výšce přes 1800 metrů, tedy výš, než kam sahají nejvyšší vrcholky českých hor. Přitom se však nachází v údolí u stejnojmenného jezera, obklopeného třítisícovými vrcholy. V němčině se město nazývá Sankt Moritz, v italštině San Maurizio a v rétorománštině San Murezzan.
Ano, rétorománština, onen legendární čtvrtý úřední jazyk Švýcarska, je doma právě zde, v kantonu Graubünden u hranice s rakouským Tyrolskem a s Itálií. Pokud si vybavujete mapu Švýcarska, je to ten třetí, nejvýchodněji položený výběžek Švýcarska do Itálie. Rétorománština je rodným jazykem přibližně pro 60 tisíc Švýcarů, z nichž polovina žije právě v tomto kantonu.
Stydlivě vykukující jezero u Svatého Mořice při pohledu od severozápadních svahů hory Piz Nair.
V roce 1803 mluvila rétorománsky polovina obyvatel tohoto kantonu, dnes je to sotva 14 %. Na vině není úbytek počtu mluvčích; ten zůstává neměnný, kolem 30 tisíc. Diametrálně však vzrostl počet obyvatel, kteří mluví německy a italsky. Jestliže v roce 1803 měl kanton Graubünden 73 tisíc obyvatel, dnes je to více než 200 tisíc.
Možností na výlety je tu obrovské množství. Tahle oblast je učiněný ráj pro milovníky horské turistiky.
V místním supermarketu, který nemá přehnaně vysoké ceny, kupujeme všemožné druhy sýrů. Je to ideální suvenýr ze Švýcarska, vedle čokolády a hodinek jeden z typických místních produktů. Na výlet do hor přibalíme ještě Coca Colu, ať můžeme na alpských stezkách pohodlně doplňovat vodu i cukr. Velice nás potěší, že nemá pevně přidělané víčko, takže není nutné ho ukroutit. Švýcaři holt nejsou v EU.
Kostelní věž s náklonem 5,5 stupně je jedním ze symbolů města. Je to mimochodem stále o více než stupeň menší náklon, než má kostel sv. Petra z Alkantary v Karviné.
Tahle švýcarská izolovanost má ale i své stinné stránky. Datové balíčky pro EU tu nefungují (přestože třeba Norsko, Island i Velká Británie je normálně berou), takže je člověk buď bez internetu, nebo si pořádně připlatí. Připlatím si jednou, ale data zmizí za den a půl, a pak už se věnuju spíš focení. Ono není od věci si od povinností a některých lidí načas odpočinout.
Výhled na město je možný pouze z věže modernějšího kostela Svatého Mořice, na šikmou věž se nedostanete. Lepší výhled je ovšem z hor nad městem.
Rozcestníky u horních stanic lanovky mi připomínají vlastně všechny horské túry, které jsem kdy absolvoval, ať už to bylo v Alpách, v Tatrách, v Krkonoších nebo třeba na divoké Madeiře. Musím ale podotknout, že tak svěží vzduch a tak krásně čisto jako tady není skoro nikde na světě. Čestné uznání v tomto směru dávám i Norsku a Islandu.
Mnoho budov dokládá bohatou středověkou historii města, které se z vesnice poprvé zmíněné kolem roku 1140 v dalších staletích rychle rozrostlo.
Když se vrátíme dolů do města, už zdálky nás zaujme šikmá kostelní věž. Samotný kostel, vybudovaný ve 12. století, už zanikl, jeho věž s náklonem 5,5 stupně se však stala jedním ze symbolů města. Mnohem známější šikmá věž v Pise má pro srovnání náklon jen necelé 4 stupně. Věž je z bezpečnostních důvodů nepřístupná (což také vylučuje nutnost údržby), takže nám musí stačit pohled zespoda.
Zleva vlajky kantonu Graubünden, Švýcarska a města Svatý Mořic.
Od místních se dozvídáme, že další zajímavostí, na kterou jsou zde pyšní, je počasí. Svatý Mořic, ač leží poměrně vysoko v horách, se totiž může pochlubit jedinečným klimatem s údajně 322 slunečnými dny v roce. Tím je samozřejmě doslova předurčen pro aktivní dovolenou plnou horských túr i třeba cyklistiky či plaveb po jezeře. Koupání vyžaduje alespoň mírnou otužilost, v červenci obvyklých 20 stupňů se však dá přežít. Aspoň na chvíli.
Křišťálově čisté jezero s tou krásnou barvou, kterou potkáte snad jen v Alpách a ve Skandinávii, vybízí k odpočinku.
Pomalu kráčíme po nábřeží jezera a míjíme spoustu běžců, cyklistů i bruslařů. Nejsou tu žádné davy: tahle země není typickým cílem hromadných zájezdů. Vlastně to kazíme jen my, protože tu s jedním takovým zájezdem jsme. Mám pocit, že objevovat tyhle končiny na vlastní pěst by dodalo našemu cestování ještě o něco lepší rozměr. Slunce se pomalu sklání k západu, k vrcholkům alpských velikánů, a na jezeře i na nábřeží se rozhostí klid. Jak usrkávám poslední zteplalou kolu, říkám si v duchu, že tohle je jeden z těch večerů, kdy jste rádi, že jste na světě.
Může takhle nějak vypadat ráj na Zemi?
„Tady by chtěl žít každý!“ povzdechne si můj společník, jako by mi četl myšlenky, a já mu musím dát za pravdu. Jako by umístění v srdci Alp nebylo dostatečně lákavé samo o sobě, nekonečné možnosti sportovního vyžití, nepřeberná nabídka kvalitních potravin, poloha na překrásném jezeře a nádherné historické budovy dodávají Svatému Mořici, dějišti dvou olympijských her, punc výjimečnosti.
Je krásné, že žijeme v době, kdy můžeme všechna tahle úžasná místa osobně navštívit. Zpátky do Čech vyrážíme ve večerních hodinách bohatší o spoustu zážitků. Až se mi nechce věřit, že jsem návštěvu téhle příjemně hornaté země odkládal tolik let. Stála za to.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
vlastní zkušenost autora s návštěvou Svatého Mořice (rok 2023)
