Článek
Halloween je další konzumní import z USA, namítnou jistě mnozí, stejně jako Coca Cola, Santa Claus, americké filmy, americká auta, názvy pozic ve firmě a další globalismy, které člověka jenom otravují. Máme svoji vlastní kulturu, tak proč importovat zahraniční svátky, které tu nemají tradici? Máme přece Dušičky, nestačí to?
Dobře známá historie
I když se to na první pohled nemusí moc zdát, Dušičky a Halloween mají hodně společného. Není to jen termín na přelomu října a listopadu, tedy v době, kdy se dny začínají opravdu dramaticky krátit, ale i spousta až nápadně podobných tradic. Dlouhé noci a klesající teploty v tomto období přirozeně vedou lidi k tomu, aby trávili víc času uvnitř s rodinou, což často odvádí myšlenky směrem k těm, kteří už s námi nejsou.
Určitý styl dekorací samozřejmě není pro slabší povahy.
Obecně je známo, že Halloween, který se slaví 31. října, nabyl dnešní podoby na území Irska. Vychází z tradičního keltského svátku Samhain – tímto slovem se označoval v keltském kalendáři také měsíc listopad. Jeho začátek chápali staří Keltové jako symbolický předěl mezi letním a zimním obdobím, kdy se prolíná hranice mezi světem živých a mrtvých.
Z toho důvodu bylo zvykem prostírat u večeře i pro zesnulé příbuzné, kteří mohli ten den přijít na návštěvu, a za oknem jim svítit na cestu svíčkou, která se časem začala pro lepší viditelnost umisťovat do vydlabané řepy. Tu později nahradila dýně. Ač může tato pověra působit úsměvně, je založena také na atmosférických jevech; na přelomu října a listopadu často přichází velmi prudké ochlazení.
Zatímco Keltové v dnešní Francii a Británii byli na přelomu letopočtu anektováni Římskou říší, takže k oslavám konce léta přibyly římské hodnoty, zejména v podobě dobré úrody, v Irsku zůstal Samhain v nezměněné podobě mnohem delší dobu. V žádném případě se tedy nejedná o americkou tradici, je to svátek, který vznikl v době, kdy ve Starém světě neměl o existenci amerického kontinentu nikdo ani tušení.
Dýně jsou tradičním symbolem Halloweenu. Dříve se používala cukrová řepa.
Z astronomického hlediska také stojí za zmínku, že Samhain se slavil v tzv. čtvrtící den, který se nachází v polovině mezi rovnodenností a slunovratem. Jedním z jeho protipólů, v tomto případě dnem v půli mezi zimním slunovratem a jarní rovnodenností, jsou únorové Hromnice.
Zapomenutá tradice
Dušičky pro nás dnes znamenají cestu na hřbitov za zesnulými příbuznými, položení věnce, zapálení svíčky a chvilkové vzpomínání. Tím to v podstatě končí; nějaké rodinné sešlosti, veselice či dokonce bláznivé akce, které si můžeme spojovat s Halloweenem, tu nemají místo. Proto si náš domácí svátek nespojujeme s ničím příliš pozitivním, Dušičky mají melancholický až pochmurný nádech.
V tomto kontextu není odpor vůči Halloweenu, který v některých kruzích zaznívá, příliš překvapivý. V očích mnoha lidí takový šílený svátek narušuje důstojnou, poklidnou a chmurnou atmosféru, kterou si s nastupujícím podzimem spojujeme. Počkejte si na Velikonoce, myslí si kritici Halloweenu, teď máme smutek!
Pavučiny mimo jiné odkazují na babí léto. Asi každý jich v posledních týdnech pár vymetl.
Jenže takhle to vždy nebylo. Z českých domácností (zejména v Čechách, předpokládám, že na Moravě se přece jen některé zvyky drží déle) se obecně vytrácejí tradice spojené s hluboce zakořeněnými svátky, jako jsou především Vánoce a Velikonoce. Kdo dnes lije olovo, rozkrajuje jablka nebo chodí po vesnici s pomlázkou? Třeba pálení čarodějnic ale zůstává.
Ještě v 19. století se přitom na Dušičky běžně prostíralo u slavnostní večeře více míst, plnily se lampy a později vyřezávané cukrové řepy máslem (aby si duše mohly pomazat rány, které utrpěly v očistci) a běžně chodily po vesnicích průvody v maskách. Zní vám to povědomě? Za císaře pána to byla běžná česká tradice.
Teprve v této době, tedy za Velkého irského hladomoru, se s irskými imigranty dostal Halloween do Spojených států. Je to tedy přesně naopak: v USA tento svátek nemá velkou tradici, přišel tam až s migranty více než 200 let po první kolonizaci. V českých zemích se obdobné zvyky prováděly o stovky let dříve.
Pro vyrovnanou osobnost není prolínání světa živých a mrtvých důvod k zásadním obavám.
Čím se inspirovat?
Je naprosto pochopitelné, že každému nesedí bláznivé převleky, vydlabávané dýně, kam oko dohlédne, nebo výzdoba náměstí či obchodních center pochybnými duchařskými výtvory. Je trochu škoda, že si z té vesměs pozitivní atmosféry Halloweenu, která se k nám v posledních letech ze Západu vrátila, bereme jen povrchní věci.
Ať už dáváme přednost Dušičkám, Halloweenu nebo tradičním keltským svátkům, jako je Samhain, měli bychom tuhle příležitost využít k tomu, abychom strávili nějaký čas s lidmi, na nichž nám záleží. Jestli přitom půjdeme na hřbitov, budeme vydlabávat dýně, běhat v převleku kostlivce po náměstí (i když šílené vraždící klauny rozhodně nelze doporučit) nebo hrát společenské hry, není zas tak důležité.
A ještě jeden aspekt je při tomto svátku vítání zimy důležitý. Je to právě ta atmosféra, kterou si s ním spojujeme. Jak už jsem napsal v úvodu, Dušičky jsou chvíle smutku a melancholie, vzpomínání. Tím vybočují z životní reality většiny lidí, kteří se především baví. Na ty, kteří nás opustili, zavzpomínáme (alespoň navenek) jen jednou, maximálně dvakrát do roka.
Někteří lidé mají tendenci výzdobu přehánět. Na dolní hranici oné kategorie je tento dům v Pensylvánii.
Naproti tomu Halloween nám ukazuje, že vzpomínání na zesnulé není nic nepatřičného, co by vybočovalo z reality našich životů. V dobách, kdy žily společně celé velké rodiny, byly okamžiky zrození i smrti běžnou součástí každodenního dění. V dnešní době žijeme jaksi sterilně, bez kontaktu s těmito jevy, a právě proto jsme na ně až příliš citliví. Pro zdravý vývoj dítěte i naplněný život dospělého člověka je přitom nezbytné, aby se s nimi dokázal vyrovnat.
Chápání Halloweenu je samozřejmě dvojznačné. Záleží na nás, zda ho budeme vnímat jako pokryteckou snahu zastřít smutek, nebo jako ukázku vyrovnanosti s během života a smrti. Jisté však je, že to není americký svátek a že by mohl přispět k probuzení zapomenutých tradic, které stovky let přispívaly k bohatství naší kultury. Můj názor je, že ze všeho, co k nám přichází, si můžeme vzít spoustu dobrého.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
Danaher, Kevin: Irish Folk Tradition and the Celtic Calendar. In The Celtic Consciousness, ed. Robert O'Driscoll. New York: Braziller, 1981. str. 217–242.
