Článek
Nad Prahou se pomalu rozednívá. Mezi střechami se drží podzimní mlha a z dálky zní zvuk tramvaje, která projíždí městem. Jedním z těch, které nikdy nezastavuje. Mezi stovkami věží ještě svítí lampy, zatímco lidé dole v ulicích otevírají obchody a kavárny a průběžně zírají do mobilů.
Na Hradě je ticho. Jen hodiny trochu neochotně tikají, jako by se jim ještě nechtělo ukazovat nový den.
A pak se někdo probouzí. Pomalu, beze spěchu, klidným tempem časů dávno minulých.
Je to prezident Masaryk.
Ráno na Hradě
Probudí se do zvláštního ticha. Jen v dálce hučí město, monotónně, elektricky. Dnes už se o to přičiňují i auta.
Masaryk se dívá z okna. Panorama Prahy je skoro stejné jako před sto lety, liší se jen v detailech. Na věžích svítí bílá světla, v dálce bliká obrazovka s reklamou na hypotéky. Nad Petřínem se zvedá dron.
„Ještě stojí,“ řekne, „ale přijde mi, že už nemluví česky.“
Nemyslí tím jen jazyk. Jak brzy zjistí, změnil se pověstný vibeměsta. My civilizovanější bychom řekli atmosféra.
Oblékne kabát, vezme klobouk, a když prochází kolem hradní stráže, jeden z vojáků si ho vyfotí do mobilu. „Jen pro Instagram, pane,“ říká trochu omluvně.
Masaryk rozvážně přikývne. I fotografie je druh kroniky. Jen kratší.
Tramvaj č. 22
Na zastávce u Pražského hradu přistoupí k automatu na jízdenky.
„Hotovost nepřijímáme,“ blikne obrazovka.
Masaryk zkoumá stroj se stejnou zvědavostí, s jakou kdysi analyzoval habsburskou byrokracii. Nakonec mu mladík s batohem přiloží telefon a jízdenku mu zaplatí. „Neskutečný systém,“ usměje se prezident.
Tramvaj číslo 22. I po více než sto letech stabilní symbol běžného pražského života na jedné z páteřních tratí.
V tramvaji si sedá ke dveřím a pozoruje lidi. Všichni se dívají dolů. Není to kvůli studu; sledují displeje svých mobilů.
„Republiku jsme budovali rozhovorem,“ pomyslí si. „Vypadá to, že dnes ji udržujeme tichým posouváním palce.“
Z okna vidí střechy Malé Strany. Město je stejně nádherné jako dřív, jen tak trochu zahlcené. To je asi slovo, které to nejlíp vystihuje.
Víc světel, míň stínu. Víc informací, míň porozumění. Víc trdelníků, falešných obchodů s marihuanou a nočních klubů. Víc nudy.
U Mikuláše
Vystupuje u kostela svatého Mikuláše. Turisté míří za svými halekajícími průvodci. K nebi trčí selfie tyče. Prezidentovi bleskne hlavou, že v jeho době mířily k nebi spíš modlitby. Dneska tam létají fotoaparáty telefonů.
Masaryk se zastavuje před kavárnou. V rohu sedí dvojice studentů. On v kapuci, ona s notebookem na klíně. Baví se anglicky o nějakém evropském grantu.
Masaryk se pousměje. „Když jsme snili o Evropě, netušili jsme, že ji jednou budeme mít ve stínu každého kostela.“
Na zdi kavárny si všimne plakátu: „Masarykovo nábřeží uzavřeno kvůli klimatickému pochodu.“
To ho rozesměje.
„Konečně pochod, kterého bych se rád zúčastnil,“ poznamená.
Můstek a Václavák
Na Můstku ho vítá záplava světel. Reklamy, bannery, blikající akční nabídky.
Svatý Václav nad tím vším stojí nehybně. Kromě lidí, kteří si tu dali rande a teď (někteří marně) vyhlížejí svůj protějšek, je to jediná osoba, která nikam nespěchá.
Masaryk se dívá na proud lidí a přemýšlí, co by asi řekl tehdejším dělníkům, kteří se hádali o ideály, kdyby je viděl dnes. Obklopené ne prací, ale možnostmi.
„Možná jsme svobodu pochopili správně,“ pomyslí si, „jen jsme ji oblékli do nákupního centra.“
Je to trochu tíživá myšlenka. Když ale u stánku s trdelníky zahlédne mladý pár, jak se drží za ruce, najednou se mu vrátí klid.
„Tohle zůstalo,“ řekne si. „Člověk hledá druhého. Ne vždy ideál, ale spojení. Právě tohle je základ republiky.“
Karlovo náměstí
Podél stromů se táhne proud aut, hluk a vůně benzínu. V posledních letech některá auta přešla na zvukový režim tramvají. Je potřeba mít uši na stopkách.
„Aspoň hluk zůstal,“ řekne si. „V tichu by se muselo víc přemýšlet.“
Masaryk si sedá na lavičku. Vedle něj se posadí bezdomovec a nabízí mu cigaretu.
„Děkuji, nekouřím,“ odmítne.
„Já taky ne, jen je nabízím,“ směje se muž.
Krátce spolu mluví. Masaryk se ho ptá, jestli se dá v téhle době žít.
„Dá, ale musíš mít signál,“ říká muž a ukazuje prstem na nebe. Začínají se na něm sbíhat černé mraky.
Masaryk chvíli mlčí.
„Vždyť i my jsme tehdy hledali spojení,“ řekne si, už pro sebe, protože muž se mezitím posunul ke dvojici studentek čekajících na tramvaj. „Jen jiného druhu.“
Moderní Praha je trochu uspěchaná, ustaraná a ne úplně ryzí. Vytratily se z ní už velké ideály nadobro?
Internetová republika
V podvečer vstoupí do kavárny. Na stolech blikají notebooky, kolem hučí stroje na espresso.
Sedá si ke kávě a pozoruje obrazovku na zdi: internetový přenos debaty z Poslanecké sněmovny.
Hned vidí, v čem je problém: každý poslanec mluví sám pro sebe. V komentářích pod videem se lidé hádají, kdo je horší. Pozitivní komentář tam není ani jeden.
„Za mých časů jsme se hádali taky,“ pomyslí si. „Ale alespoň jsme si pamatovali důvod.“
Při sledování diskuze, která se začíná točit kolem Dozimetru, Čapího hnízda, Bitcoinu a dalších kauz, ho napadne, co dnes lidé vlastně považují za morálku. V kapse najde účtenku, na které stojí „Příplatek za udržitelnost – 49 Kč“.
„To je pokrok,“ usměje se trpce. „Za dobré věci si účtujeme peníze navíc.“
Zpátky na Hrad
Když večer stoupá zpátky po schodech na Hrad, město pod ním dýchá. Jako tisíc let předtím.
Svítí tisíce, ba desetitisíce světel, ale v dálce pořád vidí stejnou Vltavu, stejný most, stejný klid.
Praha se změnila, ale stále má duši. Už trochu zjizvenou.
Masaryk se zastaví u okna a pronese projev k neviditelnému publiku:
„Pořád jsme na cestě. Jen teď máme nové dopravní prostředky.“
Sundá si klobouk a pohledem obejme město, které vyrostlo z jeho snu.
A pak, jako by mluvil k sobě i k nám, dodá:
„Víra v člověka je těžší než kdy dřív. Pořád ale ta jediná, která dává smysl.“
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
autorský text
