Článek
Na kopci nad vesnicí Luková stojí kostel, který měl dávno zmizet z mapy. Po válce se okolí vylidnilo, střechou zatékalo a stěny kdysi významného duchovního místa se rozpadaly. Lidé přestali chodit na mše a i církev ztratila o místo zájem. Zůstal jen prach, dřevěné lavice a pár zvědavců, kteří se občas přišli podívat, jak se sakrální stavba mění v ruinu. A pak se všechno změnilo. V kostele se totiž objevili duchové.
Stavba, která měla zmizet
Luková leží v kopcovité krajině severního Plzeňska, v oblasti, která se po druhé světové válce změnila k nepoznání. Odsun německého obyvatelstva zpřetrhal vazby, které vesnici po staletí držely pohromadě. Domy zůstaly prázdné, statky chátraly a z kdysi živé obce se stalo tiché místo na konci okresní silnice.
Kostel svatého Jiří, poprvé připomínaný už v roce 1352, stojí přibližně uprostřed vsi jako její přirozené centrum. Po roce 1945 se ale už nenašel nikdo, kdo by měl sílu o něj pečovat. Lukovou stihl stejný osud jako jiné podobné obce: v průběhu let a desetiletí po válce výrazně stoupal průměrný věk obyvatel. Mladí odcházeli a místní populace stárla.
Střecha kostela se začala propadat, omítka opadávala, dřevěné lavice plesnivěly. V roce 1968 spadla při pohřbu část stropu. Účastníci pohřbu to považovali za zlé znamení a obřad se tehdy musel dokončit venku. Celý objekt byl následně z bezpečnostních důvodů uzavřen.
Kostel v létě 2014, kdy se s opravami teprve začínalo.
Když se dovnitř kostela někdo přece jen odvážil, našel tam jen rozbitý oltář, potrhané závěsy a zaprášené zbytky vybavení. Na varhanní kruchtu se už nedalo vystoupat, natož bezpečně, protože se kývala pod vlastní vahou.
Zrození duchů
V roce 2012 se sem vydal student sochařství Jakub Hadrava z Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni. Pro svou bakalářskou práci hledal prostor, který by dokázal vzbudit pozornost a ukázat, jak křehké je dědictví zapomenutých staveb. Místní farář mu povolil kostel použít. Byla to nejspíš rozumná volba, protože kostel už neměl co ztratit.
Hadrava vytvořil z bílých záclon a sádry asi třicet lidských postav. Každá představovala jednoho z bývalých věřících, kteří tu kdysi, před mnoha lety, sedávali při mši. Těla modeloval podle svých spolužáků a známých, aby měl každý duch jiný postoj, výšku i proporce. Záclony nasáklé sádrou se zpevnily a po zaschnutí zůstaly ztuhlé v pohybu.
Když byly sochy hotové a rozmístěné do lavic, působilo to nejprve spíš nepatřičně než děsivě. Ale jakmile se v kostele setmělo a světlo pronikalo dovnitř jen okny, získala scéna zvláštní a záhadný nádech. První fotografie se rychle rozšířily po internetu a brzy o Lukové psala zahraniční média jako BBC, Reuters nebo AFP.
Když umění zachrání ruiny
Zájem turistů byl až nečekaně velký. Kostel se dočkal tisíců návštěvníků z celé republiky i ze zahraničí. Návštěvníci nechávali dobrovolné příspěvky a během několika let se podařilo vybrat stovky tisíc korun na opravy. Díky nim mohla být opravena střecha a staticky zajištěna loď. Kostel, který se měl během několika let rozpadnout, tak zázračně dostal druhou šanci.
Příběh přitáhl pozornost nejen médií, ale i místních obyvatel, kteří dosud sledovali chátrání spíše s rezignací. Obec začala spolupracovat s farností a dobrovolníky, kteří stavbu udržují dodnes v dobrém stavu. Sochy se staly trvalou součástí interiéru, i když se musí postupně obnovovat. Jejich materiál celkem rychle stárne a drobí se, stejně jako zdi kolem nich.
Zaniklý venkovský kostel se tak změnil v jeden z nejnavštěvovanějších objektů regionu. Není to klasická památka, ale místo, které spojuje umění, historii a dokáže uspokojit jakousi přirozenou turistickou zvědavost a touhu po bizarních výjevech.
Světoznámý kostel s duchy
Dnes má Luková, oficiálně součást nedalekého Manětína, jen několik desítek obyvatel. Přesto tu především v letních měsících parkují auta s poznávacími značkami z celé Evropy. Uvnitř kostela panuje stálé přítmí a lehký chlad, i když venku pálí slunce. Návštěvníci většinou mluví tiše, jako by se báli rušit. Někteří zůstávají stát dlouho u dveří a neodváží se vstoupit mezi postavy, které trochu vypadají, že je sledují.
Postavy „duchů“ bude nutné časem obnovovat. Atmosféra je tu ovšem hodně tajemná.
Sochy nejsou vyloženě strašidelné, spíš zvláštním způsobem neutrální. Když člověk prochází kolem, všímá si drobných detailů, jako je otisk ruky v sádře, ztuhlého záhybu látky, malého nápisu na lavici, který tam zůstal ještě z doby, kdy do kostela chodili skuteční farníci. Vrstvy prachu a záclon běh času nezakonzervovaly, právě naopak. Jsou důkazem jeho neustálého běhu.
Nový život v kostele
Kostel je otevřen každoročně od dubna do konce října, nejčastěji o víkendech. Na zimu se uzavírá kvůli vlhkosti a ochraně interiéru. I přes zimu sem ale přijíždějí lidé, kteří chtějí nahlédnout dovnitř okny nebo zapálit svíčku u vstupu. Není to klasická turistická atrakce. Spíš neobvyklá zastávka, která připomíná, jak mohou staré stavby získat nový smysl.
Z někdejší zapomenuté ruiny vznikl prostor, o který se lidé zase starají. Místní dobrovolníci hlídají stav kostela, farnost postupně sbírá prostředky na další opravy. Sochy se budou muset dříve či později nahradit novými, stejně jako se bude muset na mnoha místech vyztužit omítka a opravit staré kostelní lavice.
Už to, že se o starý kostel svatého Jiří zase někdo zajímá, je ale pro Lukovou největší změna za mnoho desetiletí. Je to veliká výhra: další úspěšná záchrana českého kulturního dědictví.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
