Článek
Podle návštěvnosti a odezvy od čtenářů jsou otázky kolem stárnutí a péče pro spoustu lidí velice důležité, často osobní. Hodně (jste) se ptali pod článkem Třešnička na dortu: demence a líbilo se rovněž vyprávění O paní učitelce. Tam jsem trochu nechala na čtenáři, aby si po přečtení předešlého vysvětlování sám uvědomil, že paní učitelku i to první přestěhování velice zasáhlo - ztratila smysl svého denního rytmu a v paneláku byla zcela sama. Bez kontaktu s přírodou, smysluplných vycházek, bez práce.
Mimo Médium se setkávám s mnoha stížnostmi a nářky na seniory bouřící se, vzteklé, tyranizující nebo rozeštvávající rodinu. Proč nejsou pokorní a vděční?
Na vině jsou především tři faktory, alespoň co jsem viděla: Zdraví, strach a nátura. Ohledně zdraví je zcela běžné, že zjišťujeme vzteklost u lecjaké prkotiny po centrální mozkové příhodě (CMP), tedy po mrtvici. Je zcela běžné, že to člověku myslí pomalu, cítí se ohrožen i různým postižením. Zlobí se, pokud nedokáže srozumitelně mluvit (od nehybných rtů až ke slovnímu salátu). Je vzteklý hlavně sám na sebe, že je najednou tak hrozně bezmocný a omezený. Navíc je stižen nespravedlností osudu, že to potkalo právě jeho, často člověka výkonného, schopného, ve vedoucím postavení - nejméně v rodině. CMP ho srazila na jakousi podřadnou úroveň. Dotýkám se tu předchozí „nátury“, zatím však víceméně běžné.
Do zdravotních příčin patří i bolesti, které omezují v pohybu, bolesti zažívacího ústrojí a hlavy. Nejčastější je mobilita. Jak se omezí pohyb, omezí se životní prostor. Udělala jsem si před lety osobní průzkum žadatelů o příspěvek na péči. Ohledně opouštění bytu nebo domu (mimo okolí domku) až 70 % lidí se během posledních tří měsíců před sociálním šetřením nedostalo ven na ulici! A to jsem jako opouštění bytu počítala i cestu k lékaři! třikrát po třech měsících jsem to zkusila a čísla byla stejná. Nejhůř na tom byli, samozřejmě, lidé v panelácích. I ti v přízemních bytech měli problém, pokud ven vedly schody. A jak víte, v domech jsou výtahy až od pátého patra výš. Ale i k těm se často musí po několika schodech.
V rodinných řadových domcích staršího data bývá první schod z ulice vyšší kvůli vodě při dešti. Jenže i poměrně pohyblivý sedmdesátník může mít potíže s ohýbáním v koleni, ženy hodně trápí kyčle. Odvápnění totiž bolí. Ne všude se k úzkému vstupu mohou dát madla (nestrčíte potom dovnitř nábytek a bílou elektroniku). Nabídka svezením autem také není vždy lákavá, neboť nasoukat se dovnitř je záležitostí náročnou. Hluboké sedačky, pro vyšší postavu málo místa pro nohy (velký nárok na pokrčení kolen), vyšší práh. Dokonce ani do hlubší sprchové vaničky se kvůli kolenům jen tak snadno nedostanete. Takže i skoro soběstačný senior může být velmi zarputilý až neurvalý jen proto, že je pod jeho důstojnost nechat si „trapně“ pomáhat z nepohodlného vozítka, do sprchy a potom ještě dál trpět bolestmi.
Musí obtížně slézt všechny schody ven, kde si ani neodpočine na lavičce u vchodu, protože ji kdysi kdosi nechal odstranit kvůli vysedávající mládeži. Takhle kdysi dopadlo jedno celé sídliště ve městě CH., kde se svým zásahem velice chlubila jedna paní - měla prý ty správné známé. Podobně v jednom ašském vnitrobloku zasáhla jakási paní Spravedlivá. Nebylo obrany, ale partaje se smluvily aspoň na protestu a před vchod si několik odpolední nosily židle a čile provozovaly sousedské povídání. Včetně hlasitého zdravení oné načuřené dámy.
Osobně propaguji lavičky u vchodů (byť bývaly soudnými lavicemi tetek za mého dospívání) a po ulicích cca po 50 metrech. Ano, hned se všichni děsí z bezdomovců (a proto máme zastávky, kde se před deštěm a vichrem neschováte) nebo partiček mládeže. Na tohle odpovídám otázkou: A máte městskou? Kamery? Platíte si to, chtějte kvalitní službu. Navíc, při dostatku až přebytku laviček vždycky bude místo i pro seniory (pokud chcete namítat, že na ně hned posedají mladí).
S vyššími patry je problém. Již dávno učení pánové (a dámy) pochopili, že nad prvním patrem ztrácíte kontakt se životem na chodníku, nedohulákáte se ani v případě potřeby. Dále v domech bez výtahu není, kde si odpočinout. Navrhovala jsem porůznu přítomnost židle, aspoň skládací, ale prý to hasiči nevidí rádi. Ovšem stojany na kytky, i celkem rozměrné, se strpí? Na rozměrné chodbě skládací židle nikoho a nic neomezí, pravděpodobně ani nebude ukradená, když se dům zamyká. Přesto si mi jedna seniorka stěžovala, že mladí z prvního patra hlasovali na schůzi proti židlím na VŠECH patrech a ukřičeli to. Ubezpečila jsem ji, že při prvním podvrknutém kotníku mladí pochopí, o čem je řeč…
Kupodivu je otázkou osobní hrdosti a cti ještě i dneska chodítko (a kdo by se s ním sám tahal do schodů), potíže dělají i elektrická vozítka - není, kde je zaparkovat nebo v domě nakrmit. Černohumorně mne v jednom domě pobavily takzvané bezbariérové byty v přízemí, kde velká koupelna neměla spád k odtoku, takže sprchování vozíčkáři vyplavilo i chodbu a na chodbě společné byly skákající dlaždice, k nimž se kamarádsky přidružovaly další, což činilo výjezd stále obtížnější. Na nápravu se čekalo několik let.
Ostatně, jen málo zdejších domů má aspoň na jedné straně nízký práh pro lidi s hůlkou nebo chodítkem. Mými favority jsou dva paneláky: jeden má kovové schody jako v továrně na obou stranách (lidé se bojí pádu na ostré hrany a a proto, že jsou schody průhledné, točí se z toho hlava) a druhý má pět schodů na straně jedné a východ bez schodů na straně druhé, ale hned po jednom kroku musíte stoupat do svahu po stupních bez zábradlí…
Proč jsem se tolik rozepsala? Protože omezení pohybu, dobrovolné uvěznění mezi čtyřmi stěnami, vede k chátrání duše a televize to opravdu nespraví. I odtud se bere zacyklení, které nedovoluje lidem vyjít ven (naruší to jejich pohodlné ticho bez nových zážitků, uzavření se a tím jakousi vstřícnost k pomalému konci). Proto chválím pejsky seniorů. Mají úžasné zásluhy, donutí lidi chodit ven a také se družit. Pokud ovšem mladí, jak je tu zvykem, nestrčí k seniorovi silné velké zvíře, které dotyčného neposlechne (neuzná za vůdce smečky) a dělá si, co chce. A námitky ve stylu „co kdyby“ odrážím faktem, že právě většina seniorů má pytlíčky a sbírá - a jinak máme kamery a městskou, že.
Protože mozek není hloupý, i v tom dobrovolném omezení se proti utichání bouří. Lidi napadají různé myšlenky, podezírání, podivuhodné konstrukce. A to jim ani nikdo nemusí schovávat věci - ale všude okolo přece bývají ostatní právě rodinou šizeni. Radši naletí šmejdům, co tak hezky mluvili. Negativně se vymezují proti těm svým, co by něco, byť v dobré víře, vnucovali (a souvisí to třeba i s úniky moče), případně si vytvářejí jinou realitu. Což známe především ve zhola nepodnětném prostředí (třeba bílý pokoj LDN bez televize), kde se mozek vzbouří náhradním programem. Jeden pán vyprávěl souvisle rodině i mně, jak musí každé ráno do pekárny, chleba peče i rozváží - naprosto bez souvislosti s jeho předchozím životem. Rodina si netroufla na žádnou nápravu (třeba ta televize - stejně je skoro slepý, říkali, a personálu by se to nelíbilo), dokonce argumentovala právě tím, že je už zmatený.
Všechno to prolíná strach z následků a určitě nekompromisního řešení okolních „zodpovědných“, tedy rodiny nebo úřadů, že budou chtít situaci řešit. Strašlivým způsobem. Člověk kvůli tomu totiž ztratí svůj domov, dosavadní život, věci, které ho dosud provázely a mají v sobě doteky všech, co už tu nejsou. Popsala jsem to u článku s demencí.
U nátury však jde také o to, že se vystupňuje směs dřívějších postojů. Drsné jsou ženy, které ve svém životě jako matky selhaly, ale nyní chce kolem nich skákat dcera nebo syn a ony moc rády vládnou a skoro práskají bičem. Je to přece máma, říkaly mi tyto oběti. A říkají, právě tím peklem provázím pána, který dostal matku z nehybnosti po CMP. Aby neměl ani PnP, volala na sociálku, že je týraná, nedostává najíst a podobně. Ochotně PnP zrušili, protože si prý všechno udělá sama. Nemotorná, s asistencí při pohybu?! Zázrak ze třetího stupně na nulu v jejím věku?! Nadále potřebuje celodenní péči, zrušila těsně před přijetím domov, kam se prý těšila, z nemocnice při zdravotních potížích chodí na revers… Na domácnost nepřispívá. Dotyčný byl i profi pečovatel, dochoval dva jiné seniory z rodiny. Za paní chodí kamarádky, účastní se společných posezení se sousedy a přáteli, ale za synovými zády je strašně ublížená.
Další se ujala matky v terminálním stádiu. V podstatě po pětadvaceti letech odmlky (dcera byla vyhozena z domova kvůli matčinu novému příteli) a spíše náhodných setkáních s vnoučaty (dcera se snažila přece jenom informovat, posílala fotky, je to přece máma) ji najednou měla v bytě a děly se věci. Nic nebylo vhod a paní stihla zblbnout nejstarší dítě tak, že se od matky kvůli vylhané minulosti odvrátilo a odstěhovalo. Přesto paní dožila ve špičkové péči, ona za to přece vlastně nemohla, k stáru se člověk nezmění, před smrtí je jí člověku líto…
Ani pánové nezůstávají pozadu, zvláště vládci klanu umějí pěkně terorizovat a držet rodinu v lati. Jiní si udržují laskavou pomoc manželce - odvezou ji na na nákup. Třeba už moc nevidí, neporadí si dobře se změnou trasy, manželka jim čte značky a naviguje… Ale oni dál přece mohou vládnout autu! Jsou důležití… Je dobré, když se klíčků pustí dobrovolně, ale je to pro ně velice těžké.
Nejlepší na tom je vnitřní boj pečujících. Tyrani je ničí, oni hledají (jako všechny oběti) vinu na své straně, nutí se k soucitu, dokonce i k té lásce, co vůbec není žádaná. Slyší denně o povinnosti, nevděku, sprosté nadávky, výmysly o své neschopnosti. Trýzní sami sebe výčitkami, že jsou někdy plni nenávisti. Oni! Vždyť nikomu nedokážou ublížit! Řešili jsme strašně ujařmenou rodinu, kde se později pán přiznal, že snil o tom, že vezme sekeru a… A ze semetriky byla za pár týdnů v zařízení hodná dáma, co si na sobě dávala záležet.
Je cesta ven? Jistě, získání nadhledu, vykašlat se na pouta povinnosti, dopřát dotyčnému, co chce - třeba ten domov. A hlavně, péče o sebe sama a svou rodinu. Nelepit střepy kdysi rozvráceného domova z dětství jen kvůli naději, že nakonec budou žít všichni pod nebem, plným hvězd. Nic z toho však oběti bez podpory zvenčí nezvládnou. Budeme jiní?
