Článek
Místo obrázku jsem si dovolila otisknout část materiálu z MPSV, který mne oblažil v mé někdejší práci. Troufám si tvrdit, že jsem stejně jako mnoho kolegyň a kolegů, co znám, těmto požadavkům dostála.
Obecně se moji známí na změnu netěší. Dokonce se části z nich příjemně kryje s plánovaným odchodem do důchodu. Právě ti zkušení, odborníci na svém místě. Nedostatkoví sociální pracovníci na druhou (protože prostě tu práci dobře umějí a zůstali profesionály bez vyhoření, s empatickým přístupem k lidem). Zůstat na ÚP a plnit roli divného brouka, co se fláká, protože nemá na počítadle stovky klientů jako dávkařky, je samo o sobě hrdinství. Plat nic moc, prestiž povolání žádná. Což je obecné, málokdo se k práci SP přiznává jako já, tedy veřejně. Na VŠ jsem byla jediná, s blogem na Respektu.
Abyste pochopili, řeknu konkrétně: V r. 2015 jsem přešla na ÚP a klesla s platem o deset tisíc. Když jsem viděla nástupní plat prodavaček v Lidlu, měly náskok o tři stovky… Ano, vhrkly mi slzy do očí. Plus tam bylo různé oddalování úřednických zkoušek, trocha mlžení kolem obsahu (nakonec jsem nečekaně dělala dvě v jeden den), jen abych na tom nízkém platě zůstala déle a ušetřilo se. Ono se na mě šetřilo i předtím, třeba na osobku, ale tady jsem dosáhla stropu ještě nižšího, údajně maxima v celém KV kraji… Takže po uznání praxe (pouze prý jakákoliv kancelářská práce, ale nikoliv OSVČ, byť jsem roky vedla i malou organizaci) jsem jednou trhla holky v Lidlu o celé dvě stovky - byl z toho nahořklý sport a stejně hořkotrpkým smíchem to ocenily kolegyně na konferenci o svátku soc. práce, když jsem odpovídala na dotazy, jaké to na ÚP je.
Jak to tedy bude? Pohřbí nový systém dosavadní sociální práci jako Drábkova reforma v r. 2012? Léta jsme se přetahovali s posudkáři (nedostatek mladších ročníků a jejich mizení se řešilo nejméně od r. 2008), kteří prostě neuznávali SOCIÁLNÍ potřebnost klienta při řízení o přiznání Příspěvku na péči. Jak neuznali lékařské zprávy, měli jsme utrum. A jak rádi neuznávali! Jako kdyby měli nařízeno na lidech šetřit. Přitom platí, že jde o peníze na nákup služby, tedy o ČÁSTEČNÉ peníze (příspěvek) na službu, kterými se vyrovná omezení člověka ve srovnání se zdravými vrstevníky. Tím má platit i rodině, pokud pomáhá. To jsem vám přeložila do lidštiny. Tudíž jde o sociální dávku, ne zdravotní. A kdo by měl posoudit sociální dávku? Přece sociální pracovník. Jenže se většinou sklaply podpatky před posudkem a respektovalo se rozhodnutí posudkáře, co viděl jen pár papírů. Zatímco my jsme u klienta byli, viděli, v čem žije, mluvili s ním a jeho blízkými. Přineslo to hodně neštěstí, o tom ani psát nemusím.
Zastavila jsem se u vývěsky ČSSZ a koukala na inzerát. Poptávají kohokoliv se zdravotnickým vzděláním. Včetně ergoterapeutů, fyzioterapeutů! O sociálním pracovníkovi ani fň. Pravda, očekává se, že přejdou z ÚP. Ale očividně se tady netuší, zda někdo skutečně přejde a nastoupí. Nebo chtějí hodit do vody rovnou nezkušené absolventy zdejší VOŠ?!
Bez ohledu na sociální potřeby člověka - tedy na to, zda se sám dokáže pohybovat po bytě, nakoupit si, obléci se, udělat jídlo, jít na WC, vzít léky, ale také udržet kontakt s přáteli, vyjít za společností mimo byt. Zda a jak zvládnou deset základních lidských potřeb. Budou najímáni především lidé, co umějí číst zdravotnické papíry. A co z toho? Mnoho lidí ani praktik nevídá, někdy píše léky podle telefonické objednávky. Ale jeho papír rozhodne. A co s demencí? Normálně je pro rodinu těžké člověka dostat k psychiatrovi, psychologovi a neurologovi, co lidé víceméně opuštění? Nebude zdravotnický papír, nebude uznaná demence. Nebude důvod přiznat PnP. A pokud se to spojí se zanikáním domovů a mizérií nabízených služeb, zůstane neúnosná zátěž na rodinách. Do pěti, deseti let. Těšíte se?
Nelíbí se mi to. Šetření jsem se sama učila několik let, cvičila si postřeh, vhodnost dotazů, profesionalitu u extrémně drsných případů, poradenství, stále se učila o pomůckách, kde a jak se dají získat nebo půjčit, o podpůrných neziskovkách, sledovala rozvoj služeb našeho hospice… Jestli tohle zvládnou ti noví, klobouk dolů. Nebo se celý vývoj dosavadní práce prostě jenom pohřbí a bude ze sociální dávky cosi nového, s ukradeným názvem?
Ano, slýchám leccos od rodin klientů, které alespoň na FB provázím. Často se mi vrací odpověď mladého kolegy na mou výtku ohledně zápisu šetření: „A co byste chtěla za ty prachy?!“ nebo naopak slova skoro zoufalá, s jakými mi odpovídala kolegyně ohledně ležícího slepého klienta, co nedostal ani první stupeň. Posudkářka z vedlejšího okresu, nechápeme… Všichni zmatenou a nešťastnou rodinu tlačili do nové žádosti, já naopak doporučila odvolání a paní doktorku si našla. Ona to sice znovu nemohla posuzovat, informovala jsem ji však, že s případem seznámím MPSV a ombudsmana. Tentokrát stát neušetřil. Vlastně ano, místo čtvrtého stupně dostal klient pouze trojku, aby to tak nebilo do očí… A beze změny stavu, při dalším zažádání o změnu výše, se čtyřka za pár měsíců ihned našla.
Nás sociální pracovníky nemají politici rádi. Umíme koukat dopředu a varovat. Analyzovat a předvídat potřeby společnosti v naší sféře. A jak vidíte, ani důchod nás nezastaví - naopak, můžu teď bez šéfů vrčet a to moje vrčení bývá žádané i v odborném tisku.
Další milník nás tedy čeká v březnu. Přípravy v plném proudu, těžko něco změnit, leda zapálit hejno svíček po kostelích. Pokud se však dozvím cokoliv potěšujícího, dám vědět.
