Článek
Moje FB zeď mi přihrála podcast, který mne vrátil ke klasickým tématům. Ono to zase kolem mne kroužilo, jen jsem nevěděla, jak to uchopit. Sleduji několik skupin, z pozice zkušenější a dlouho vzdělávané babči občas utrousím nějakou podporu v trablích, ale jedno se téměř nemění: nasazení lidí, kteří se musejí starat většinově, ať už o děti, partnery, sourozence, příbuzné nebo rodiče. Jsou to lidé obého pohlaví, ale opravdu převažují ženy. V kvalitě péče, ale i bezradnosti nebo nějaké té chybce jsou si všichni naprosto rovnocenní.
Nejdřív mi tedy dovolte předložit odkaz na podcast, který mi pomohl srovnat myšlenky. Lucie je člověkem, který i skrze vlastní péči o rodiče poznal leccos na vlastní kůži. Znám ji díky mnoha svým účastem na konferencích Života ´90, kam vždycky přinesla něco zajímavého a podnětného. Tyhle konference ostatně pokládám za hodně dobře sestavované (jsou odjakživa pestré a mezinárodní) a těšila jsem se vždycky i na setkání s kolegyněmi a kolegy. Sem totiž chodí a jezdí lidé s otevřenou myslí a nemají potíže s radou nebo varováním. Jsme jedné krve, všichni.
https://tv.idnes.cz/domaci/podcast-kontext-lucie-vidovicova-nerovnost-duchod-pay-gap-sociologie.V240730_153329_idnestv_krr?
Tématem podcastu byl ageismus. Což se, jak Lucie uvádí, opravdu nevztahuje pouze k vyššímu věku. V každé věkové kategorii i společenské vrstvě můžeme rozpoznat prvky předsudků vůči dané věkové skupině, její oznámkování, předpoklady pozitivní, ale většinou spíše očekávání toho horšího. Já třeba nešla na gymnázium, protože moji rodiče vyhodnotili, že bych na něj sice měla, ale kdybych náhodou nešla na vejšku, tak s gymplem budu mít problém najít práci. Mamka zrovna zažívala potíže s chápáním a pracovitostí dvou maturantek v kanceláři. A s vejškou se vlastně u mne pořádně ani nepočítalo, neboť se rodina rozpadala (na placení alíků mamka moudře nespoléhala) a holky se tehdy vdávaly už kolem maturity (často musely). Holt až v padesáti…
Čím vším jsem byla, byla jsem docela ráda, u mne vše souviselo, takže i ten stesk po spolužácích (byli jsme tak dobrý ročník a parta, že z obou devítek jsme obsadili přes polovinu míst v prvácích gymnázia ve městě s pěti základkami) rodičům odpouštím. Samozřejmě jsem se i já setkala s předpoklady, že po nástupu do práce přijde mateřská, že mne někdo brzy sbalí a přivede do jiného stavu… A ono třikrát ne. Třikrát, protože jsem hledala práci, kde mi umožní studovat. Což se povedlo až po svatbě (jen tak, že jsme se chtěli) na místě čtvrtém. Tam se jim však předpoklad vyplnil a pan ředitel mne otcovsky nazýval pažitkou, kdykoliv jsme se potkali. Přistřihnou, doroste. Tři prckové za sebou.
Už na začátku puberty jsem vnímala, že jsou mezi námi postižené děti a opravdu obdivovala svou tetu, že „TO“ nikam nestrčila a hrdě s kočárkem jezdila po předměstí. Chlapeček se dožil jedenácti let… Naopak jsem také často viděla, co způsobuje rodičovský nezájem - nebo neschopnost péče a podpory. Jen mi to docházelo až po letech. Při návštěvě „svého“ města tehdy jsem potkala - vlastně se ke mně na ulici přiřítila mladá žena. U kafíčka a poháru vedle v cukrárně mi vylíčila, co pro ni znamenalo, když jsem jí jednou u pětky z češtiny řekla, že tohle přece nejde. Bydlela ve vedlejším paneláku a brečela. Několikrát jsem s ní probrala vyjmenovaná slova, to je pravda, ale jestli to moje doučování trvalo déle, než tři čtyři týdny a jen občas? Její rodiče to zatrhli, nesměla se se mnou stýkat a odstěhovali se. Jenže ona se nějak postavila na zadní (maminka to prý měla hodně těžké, ale už je vdova), začala se sama učit po několika dvojkách a jedničkách, dostala se na učňák a její holčička je chytrá, ta půjde studovat, kdyby na chleba nebylo! Překvapila mne a zaskočila. Cože? Já?! Po letech mi pan doktor V. Mertin objasnil, že když dítě zažije úspěch, začnou se dít věci. A taková hloupost, řeknete si. Když někdo ve třinácti dělá chvíli chytrou…
Moje děti také nebyly vždycky fit, ale po zkušenostech z dětské kliniky jsem prostě dělala, co je třeba. Příklady táhnou, takže se i v okolí začalo rehabilitovat (miminka při Vojtově metodě docela pláčou a jedni prarodiče to prostě zakázali, potom se mne vyptali a přikázali, načež svatou pravdu sami kázali dál). Mezi své přátele dnes počítám mnoho skvělých rodičů, kteří hýbou nebem a zemí. Vážím si toho, že přímo nás maléry spíše oblízly a souhra náhod nám dovolila dotáhnout potomstvo ke zdraví a dospělosti. Smekám před všemi, kdo tohle dokázat nemohli - a nesmírně děkuji tetě, která mi ukázala svou obrovskou lásku k děťátku, co odmítla svěřit odborné péči. Ostatně, části příbuzných jsme dítko s Vojtovkou v ten rok moc neukazovali, abychom neslyšeli podobné doporučení. A jsem opět u předsudků a obtíží - pečující hůře hledají práci, často zkouší OSVČ s minimem příjmů. Což znám u desítek a možná větší skupiny lidí ze své úřednické praxe.
Sendvičová generace… Když už jsem směla být hubatá, napsala jsem dvěma ministrům na MPSV, že by bylo velmi žádoucí nezaměstnaným padesátníkům víceméně povinně dát rekvalifikaci na pečovatele (pracovníky v soc. službách), což jsou tři měsíce a užitek pro jejich blízké i řešení nedostatku zaměstnanců ve službách. No nic - i když současný ministr leccos z mého výčtu plní nebo už splnil. Někdy je to ve stylu „dělali jsme, co jsme mohli…), ale budiž. Ne, že by mi volával a chlubil se, ale jsou to tak zásadní věci, že je prostě viděly i jeho poradní a pracovní týmy. Já jen otravovala a vrčela, kde jsem byla. K tomu na několika fórech pořád zdůrazňuji, jak skvělé lidi máme. Jenom by se nemuseli těžkou fyzickou námahou oddělávat a používat příspěvek na péči také pro vlastní kondici. Včetně duševní. Jsou dost izolovaní a pokud se věnují výhradně péči, jsou mimo život „tam venku“. Mají dobrovolné domácí vězení s řídkými vycházkami. A to víte, že se tím mění. Třebaže režim, na rozdíl od nezaměstnaných, mají dost dobrý a pevný. Ve vyšším věku, pokud ještě nejsou v důchodu, ztrácejí kontakty, potřebné pro pozdější sehnání místa. Kontakty, hlavně na menším městě, jsou dosti klíčové.
Mám mezi pečujícími, které potkávám zřídka, ale potkávám, dvě vysokoškolačky. Přemýšlejí, co „potom“. Kam by mohly jít? Co budou dělat? Zvládly by třeba učit, když je tu nedostatek pedagogů? Jsou hodné, takže by jim sígři a jejich rodiče mohli dát co proto. Co jiného? Úřednice? Jaké? PC ovládají, jazyky také, ale řidičák ani jedna. Možná kdysi byl, ale propadl. Takže u nás úřednice asi ne… Chtějí se zapojit, žít mezi lidmi, i když jim důchod klepe na dveře. A jak se tak poptávají, narážejí na předpoklady, že asi moc nezvládnou, že by ve výběrku nejspíš neuspěly… V KV kraji, kde jich máme tak strašně málo!
Oni ani senioři kolem důchodu, byť celkem fit a schopní, si moc legrace neužijou. Leckde platí „mládí vpřed“ a místo vytěžení zkušeností zbývá hořkost nepotřeby. Pamatuji na oběť jedné čistky, když továrnu koupil mladší člověk. Obyčejná dělnice, ale prostě znala několik postupů výroby a měla před důchodem, tehdy v padesáti. Říkala, že jí potom nabízeli brigádu, když mládež nezvládala, ale tak jak ji vyrazili?! Navíc už prodávala u Vietnamce v sousedním baráku. Za pár šprdliků, ale jako v rodině.
No ano, také jsem si užila. Jako kdybych náhle umřela. Nikdo nevolal, ať poradím… Tady nic jiného nebylo ani náhodou, samozřejmě jsem chtěla jen v oboru a můžu si za to navíc sama, že už neřídím. Jen pečující věděli, že poradím, vyslechnu. Tak po mně hrábla Praha a práce je z domova. A byla bych schopná? Jistě, i dnes (jenže jsem slušně vytížená jinde a pouštět se mi nic nechce). Ale umím si to představit. Klidně na půl úvazku sociální šetření s poradenstvím a zpracováním, což bývala tak polovina mé tehdejší práce. Rozesponkovávání spisů od jiných přepážek a některé papírování bych klidně nechala mladým. Ale co už. Ono sice jakési zapojení možné bylo a snad ještě je, v našem kraji však velmi nevýhodnou formou. Zkusila jsem, ale pokračování by bylo znevažováním odbornosti a profese. I jiné dobračky smlouvy zrušily, hned po prvním měsíci. Ohledně nákladů jsme všechny byly v mínusu. A marně mne varovaly. ÚP si prostě neváží (nebo nevážilo?) odborníků. Alespoň jsem ještě pomohla několika „svým“ klientům v terminálním stadiu a samozřejmě kolegovi, co toho měl až nad hlavu.
Co z toho všeho vyplývá? Pokud nezměníme různá nastavení a nepřestaneme „předvídat“ problémy se žadateli o práci, tak žádní nebudou. A můžeme horem dolem vysvětlovat, že starší člověk umí tmelit, vzdělávat i dobře vést tým. Nebo že mladá matka s děckem bude dělat psí kusy, aby si práci udržela - a tam, kde se jí vyjde nějak vstříc, bude vděčná a spolehlivá. Zrovna včera jedna maminka popisovala, jak se jí nejdříve vyptávali, kdo a jak bude hlídat děcko a potom telefonicky oznámili, že ji nevezmou. Ono se to nemá, ale dělá dál.
