Článek
Před několika dny rozvířil kalné vody zpráv článek o matce, která musela soudně řešit umístění patnáctileté dcery do ústavu (v odkazu). Té diskuze! Těch pomýleností, nedorozumění, pozoruhodných komentářů! Asi to muselo být tak vydatné, abych do tématu přece jenom taky šlápla.
První postižené miminko jsem potkala někdy ve dvanácti, třinácti letech. Moje teta měla postiženého chlapečka, který měl vedle srdeční vady i celkově opožděný vývoj. Přede mnou si nikdo nedával pozor na jazyk a tak jsem o prázdninách u babičky slyšela leckoho mluvit o odborné péči, že by TO měla dát do ústavu a podobně. Mělo se za to, že teta slupla nějaké prášky (vědělo se tu o aféře Contergeit) nebo že její muž cosi fetnul. Zkrátka se cosi stalo a TO se nemělo v takovém stavu ani narodit. (O sonu jsme si tehdy mohli jenom zdát.)
Jenže já jednou nečekaně vešla do pokoje, kde moje teta Eva kojila. A to vám řeknu, ten obraz je přede mnou dodnes. Od okna na ni šlo světlo jako na Madonu a ve tváři měla tolik lásky, až mi zatrnulo. Ona TO milovala, byla s ním a pro něj. V tu chvíli držela v náruči krásného Wernerka a když jsem chtěla vycouvat, otočila se a kousek té sladkosti se jí přelil do úsměvu, jakým krotila moje rozpaky. A já od té chvíle milovala hlídání miminka a domlouvala jsem mu, aby hezky rostl a byl na maminku hodný… Naše rodina se brzy poté rozpadla a já se až po letech dozvěděla, že se dožil jedenácti let. I fotku jsem viděla, ležel mamince na klíně a zase tu byla podoba, tentokrát s pietami.
Dokázala to, dokázala všem vzdorovat v časech hlubokého socíku, milovala broučka, kterému toho osud příliš nenadělil. Nadělila ona mně: Když mi při porodu zranili dítě, musela jsem ho dostat z ochrnutí a při tom boji se mnou byly všechny ty děti a jejich mámy, které jsem zažila ve své sesterské praxi. Podařilo se. Podařilo se mnohem víc, protože jsem měla možnost tetě po mnoha letech poděkovat, když mi volala kvůli jednomu pohřbu. Byla mým vzorem pro přijetí dítěte, ať je jakékoliv. Pro lásku k němu.
Také nám hrozilo, že část rodiny začne mluvit o „odborné“ péči. Jako kdybych já, sakra, nebyla sama dost odbornicí?! Jako kdybych neprošla třeba drsnou socíkovskou psychiatrií a neuměla porovnat chroniky, vychované k samostatnosti jeptiškami s nešťastníky, léta tlumenými injekcemi, plácající se nezájmem a bez pomoci okolí (včetně čerstvě dospělé „vlčí“ slečny z kozího chlívku). Když byla srovnána zralost a vývoj našeho drobka a udělali jsme jakési přiznání rodině, slyšeli jsme, že se stejně vědělo, že je divnej. Ještě za školní docházky se na něj koukalo skrz prsty. A neměla jsem prý mít tolik dětí, když viním doktorku při porodu…
Proč tohle píšu? Protože jakékoliv postižení dítěte znamená spoustu těžkých otázek a prapodivných poznámek z okolí. Hledá se vina, zraňují se rodiče. Ještě nedávno pediatrička tlačila na matku, ať dítě svěří instituci. Hodně to odnášejí samotné matky, neboť pro muže je těžké ustoupit někam ke kraji zájmu a péče (navíc by měli podpořit svou ženu). Říkávám, že od rodiny zdrhají jako zajíci.
Přesto znám hodně úžasných mužů, kteří dokázali vydržet, postavit se k péči, najít mužský přístup, vydržet pohledy okolí. Osobně znám dva „otce zakladatele“ služeb pro různě postižené děti a velice je obdivuji. Jako úřednice jsem šetřívala potřeby pomoci a hluboce se skláním před tím, jak všechny tyto rodiny dokážou fungovat. Jak zvláště matky samoživitelky bojují s tím, že jejich děti rostou a sílí. Jak moc potřebují někoho, kdo by pomohl zvládnout agresiivtu dospívajícího valibuka. Jak zoufalé otázky si rodiče kladou. Co bude příště, co když půjdu do nemocnice, co až umřu?
Kdepak, nejsou to všechno nedonošené děti nebo broučci, jejichž matky odmítly potrat. Naopak, jedna z mých přítelkyň dostala výstrahu, že se jí asi narodí downík. Jenže tolikrát se nepodařilo dítě mít, že to riskla. A dítě je hvězdou sportovní i školní. Leccos se může přihodit až při porodu - a za socíku se záznamy psaly všelijak. Například po přestěhování zdejší dětská lékařka marně hledala v dokumentaci pravdu o stavu dvou mých dětí. Já měla své sešitky se záznamy (prostě vycepovaná sestřička), což ocenila i neuroložka. A taky si doplňovala do složek…
Na zdraví dítěte má vliv i samotná pohoda matky během celého nitroděložního vývoje. Pan profesor Rubín nám vyprávěl o studii ze zahraničí, že dokonce i špatný vývoj končetin může způsobit citové rozrušení v prvním trimestru, například ovdovění. O tom, co udělá kuřácké prostředí nebo alkohol, snad mluvit nemusím.
Vlivů na to, jak a proč se postižené dítě narodí - nebo k postižení dojde časem, je nespočet. A přece existuje hodně naděje, jak dítěti umožnit co největší míru soběstačnosti a samostatnosti. I v této oblasti se stále učíme pomáhat a podporovat-a to celou rodinu, včetně okolí. Potřebujeme se vzdělávat, zkoušet, nebát se. Podepřít ty, kdo rezignovali, umožnit jim nadechnout se.
Jedné mamince jsem řekla: Věřte jeho chytrým očičkům. Ono to mrňátko na mne koukalo z kočárku stejně zvídavě, jako dřív to moje, tehdy už zcela vyklubané z maléru. (Nás to zlé jen olízlo, ale jiní to mají složitější.) A ona poslechla, začala cvičit. Roky jsem slýchala od jeho staršího bratra, že chodí do školky, zkusili normální ZŠ, je docela šikovný… Maminka mi ho velmi stydlivě představila jako budoucího ležáka, nic s ním prý nedělala, všichni říkali, že to nemá smysl. A tchýně jí nadává, že děcko neumí pořádně porodit a tak. Ó Bože! Pouhá čtvrthodina povídání s maminkou - a změnila život k lepšímu.
Za několik posledních let se rozvinulo leccos, včetně služeb. Raná péče například. Zažila jsem tady její začátky a jsem moc ráda, jak se rozvíjí. Kolegyně dokážou předat spoustu zkušeností a vést podporu dětí odmalička. Před mýma očima se zrodil stacionář. Nikoliv „pouhý“ volnočas, ale cílený rozvoj několika oblastí u dětí. Ne všechno se povede, vyčerpaní a vyděšení rodiče dokážou rezignovat. A tady je už míč na straně nás všech: Jak pomoci, jak podpořit? Jak se zkrotit a ovládnout, abychom aspoň nezraňovali podivuhodnými komentáři…
Zdroj:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-sla-jsem-se-udat-na-ospod-matka-popisuje-boj-o-pomoc-s-peci-o-dceru-284754
