Článek
Dostaly se ke mně novinky a já se rozhodla o nich něco po lidsku převyprávět. Budou novely zákona o sociálních službách. Což o to, během let se proměnily (hlavně) domovy pro seniory z takových těch docela lázeňských pobytů bez procedur na domovy skoro nemocniční. Jen si to představte: 1. 1. 2007 jsem nastoupila do domova se šedesáti pěti klienty, z nichž mělo kolem deseti berle a čtyři jezdili na invalidním vozíku, převážně sami. Příspěvek na péči jich mělo sotva dvacet, necelá třetina, a pouze nízké stupně. Občas někdo ulehl na delší dobu. Bohužel ty pokoje byly jako na nějakém pionýrském táboře, třeba pěti, šestilůžkové. Takže soukromí nulové, věci nebylo, kde si zamknout, nebyly vlastní skříně. Odešla jsem r. 2015 z domova s 52 klienty, kde bez hůlky chodili čtyři, ale s dalšími problémy, vozíčkářů bylo kolem deseti, ležících kolem patnácti. Ostatní měli berle a chodítka. Na pokojích měli skříně, uzamykatelné stolky, vešel se tam stůl a židle, televize. Vývoj směrem k pohodlí pokračoval.
My jsme byli „státní“, pod krajem, ale ani městy zřizované domovy na tom nebyly lépe. V roce 2008 jsem na školení od kolegyně slyšela o paní ředitelce v Jizerských horách, která už prý pohrozila odchodem, jestli město konečně nezačne řešit proměnu domova, kde spalo kolem deseti lidí na pokoji. Ostatně, na psychiatrii jsem ještě v r. 2013 viděla geriatrický pokoj sedmilůžkový, pod uzamčením. Měl sice i hygienické zázemí, ale celý den být s ostatními na malé ploše je samo o sobě na palici.
Bylo nařízeno pokoje zlepšovat i tím, že se sníží počet lůžek. Což o to, moc jsme si to pro klienty přáli, ale ufinancování bylo na domovech. Sponzoři žádní, péče o seniory nebyla mediálně přitažlivá, věcné i peněžité dary šly na dětské domovy a kojenecké ústavy, případně na azyláky. Přijímali jsme lidi podle potřeby, nikoliv podle schopnosti placení, takže i důchod 3.500 tisíce při ceně pobytu kolem osmi tisíc tu byl. Rodiny nepřispívaly… Zvládlo se to. Šetřilo se i na papíru, použitý se rozstříhal a poznámky psaly na rub. Během roku jsme ve spolupráci se soc.odborem zvládli navýšit příspěvek na péči tak, že bez něj zůstali pouze dva klienti. Nebylo to jakýmsi úřednickým darem, příspěvky odpovídaly skutečnému stavu lidí. Náhle tedy posudkáři dávali podle stavu, našim klientům.
Měli jsme štěstí, domov byl u hranic, darem jsme z Německa dostali i ošetřovatelská lůžka, časem dokonce elektricky ovládaná. Pomáhaly křesťanské charity, třeba s povlečením z pozůstalosti, občas s přebytky ze zahrad. Mezi legrácky patřilo, že když vedení tak dobře hospodařilo, tuším v roce 2010 nebo 2012 kraj lépe hospodařícím domovům statisíce až milion z dotací odebral…
V souladu s nařízením kraje jsme museli dávat při přijetí přednost lidem s vyšší mírou potřeby pomoci a podpory, nejlépe tedy třetím a čtvrtým stupněm závislosti (což znamenalo víc peněz pro provoz). Což byla naše vyšší zátěž při posouzení stavu žadatele během návštěvy a následného zpracování záznamu, včetně dalšího obhajování před krajem, proč jsme vzali člověka s nízkým stupněm nebo dokonce bez příspěvku na péči. Bylo to jednoduché: lidi o PnP moc nevěděli a tudíž nežádali, navíc v „terénu“ dostávali nižší stupeň, než jsme odhadly my, vrchní sestra a já. Ředitel za námi stál, věděl, že to vidíme správně. Leckde s nízkým PnP rodiny bojují dodnes.
Což zároveň znamenalo, stejně jako po celé zemi, proměnu osazenstva domovů na klienty náročné na podporu a pomoc při sebeobsluze, ovšem bez zvyšování počtu personálu. Rostly požadavky na aktivizační programy všeho druhu, na vzdělání všech, na metodickou práci sociálních pracovníků (i když je někde prostě zavalili papíry a příliš nepouštějí ke klientům, viz nedávný malér Slunečnice), ovšem také za nemalé peníze pro lektory. Na straně druhé musím vyzdvihnout raketově se zvyšující úroveň seminářů, dokonce i těch pro Úřad práce. Tehdy do roku 2010 jsme s kolegyněmi a kolegy doslova lovili zmínky o tom, jak to někde začali dělat - a po onom roce jsem na Filosofické fakultě UK již dokonce mohla navštěvovat blok přednášek o seniorech a práci s nimi.
Takové to tedy bylo, tak se dělalo a vymýšlelo leccos na koleně, díky spoustě nadšených lidí máme na mnoha zařízeních vysokou úroveň péče a práce s klienty. Nyní se „někde nahoře“ rozhodlo o novelizaci zákona (zatímco si nikdo nadále neví rady, co se sociálními pracovníky, kteří umějí být i držkatí jako já, takže zákon o nich se přežvykuje desetiletí do bezvýsledna) kvůli vysokým potřebám zdravotní péče pro klienty. Upozorňuji, že jsem se v dopise poskytovatelů prezidentovi APSS dočetla, že TOHLE po nás Evropská komise nepožaduje! (To jen, kdybyste chtěli mávnout rukou nad tím, zase EU něco vymyslela.) Kdepak, to je naše národní tentononc!
Když pominu námitky pro laiky méně zajímavé, je tu například požadavek na vysokou odbornost zdravotní sestry (S3), jinak domov nemá nárok na existenci. Kde ji vzít a nekrást? Někde ji mají, ale jestli jim odejde do důchodu nebo za lepší prací? Copak se běžně nedoporučuje z tak náročné práce, jako je ta se seniory, po čase odejít?
Dále se musejí vytvořit oddělení maximálně po 16 lidech, která budou mít vlastní personál, hygienická zařízení nejlépe pro každé 4 osoby (+personální), prostor pro společné aktivity… Mají na to mít deset let, já bych přidala nejméně pět. A to jenom někde, protože stavebně a technicky tohle provést, to bude lahůdka. Nejen finanční. Co takhle nějaká kategorizace?
Kde totiž domovy vznikaly? Převážně úpravou předchozích, dále z ubytoven, nemocnic, paneláků, podnikových ředitelství… Však se každému stačí rozhlédnout. EU chválí a preferuje malá zařízení, což je rozumné, ovšem ani ta nemusejí novým nárokům vyhovovat. Mají třeba kolem třicítky klientů, nezvládly a nezvládnou nařizovaných deset procent jednolůžáků… Takže právě ta nejvhodnější mohou zaniknout. Mimo jiné proto, že nebudou peníze. Ony totiž pořádně nejsou ani dnes, i když se do provozu domovů pustili i soukromníci, často na kvalitní úrovni. Mohou si dovolit vysoké platby, zatímco jinde se to flikuje „sponzorskými dary“. Což rodiny dost zatěžuje.
Ona ta myšlenka sama o sobě není špatná a již mnoho let se zařízení snaží ji co nejvíce napodobit, přiblížit se tomu, aby několik ložnic mělo centrální místnost. Zde se lidé shromáždí, něco spolu dělají, popovídají si a u sebe mají soukromí, vybavené třeba i svým nábytkem. Však to znáte z komunitního bydlení mladých. Ano, u nás se začíná více myslet i na komunitní bydlení starších, že by se třeba sestěhovali do většího bytu. Jenže při dobrovolném soužití mimo organizaci jde zatím o psychické bariéry, minimální společenskou zkušenost, nejasná pravidla a také vliv rodin. Přesto jsem byla na semináři, kde jsme na základě svých zkušeností rozumovali se studenty architektury nad vnitřními pravidly této cesty.
Novela zákona může být značně likvidační. Ne dnes, ne zítra. Během několika málo let. Má totiž smysl udržovat službu, o níž víte, že se za pár let zavře? Bát se o práci, kterou potom neseženete, protože jste holt něco budovali a piplali desetiletí? Nakolik se udržování těchto zařízení navzdory hrozbám stane pouze zdrojem stresů a úzkostí pro všechny zúčastněné?! Stres je prevít a ničí zdraví. Kdo by to chtěl?! A proč?!
Peníze na to nebudou, s tím počítejte. Populace stárne, ale podpora terénních služeb není nijak oslnivá, příliš nepřibývají. Pečovatelské terénní služby, denní stacionáře pro seniory nebo klienty s různým postižením, kluby se zajímavým programem - kolik jich v okolí máte? Leckde se to pere s potřebou podpory rodin, dětí a mládeže. Investuje se víc do budoucnosti. Což je na jednu stranu logické a populárnější. Jenže v blízkém budoucnu bude ležet velká zátěž právě na rodinách, na těch mladých. Na tom, kdo a jak dokáže věnovat čas někomu blízkému, ať seniorovi nebo nemocnému z mladších generací. Kdo si bude moci dovolit třeba osobní pečovatelku, jakou pomáhá zajišťovat pojištění v okolních německých zemích? Bude schopna rodina vůbec fungovat jako primární zdroj pomoci a péče při tom, jak se dnešní vztahy rozpadají?!
Jsem všema deseti pro zůstávání doma, ovšem domovy jsou potřeba také, ať se to komu líbí nebo ne. Viděla jsem hodně lidí a znám hodně příběhů, které díky příchodu do domova skončily nad očekávání dobře. I jakási osobní kariéra u klientů probíhala, mnohým pomohla přítomnost vrstevníků, takže i na svatbu v našem domově došlo. Stačilo dát životu smysl, v jakékoliv oblasti. Nebo na chvíli vrátit prožitek štěstí. Třeba jako téměř devadesátileté paní na obrázku. (Smím fotografii zveřejňovat.) Přišla po programu poprosit o zapůjčení miminka v zavinovačce - takhle mívala zabalenou dcerku. A takhle ji po letech zase držela v náruči, u okna, aby na ni lépe viděla.
