Článek
Zastavila jsem se u nástěnky Pohřební služby a jen vzdychla. Již zemřel i nevlastní syn paní učitelky, kterou jsme v našem domově dochovali. Prožila zvláštní život, plný dřiny a práce a zároveň se nám stala příkladem toho, jak snadné bylo přišít někomu nálepku demence. Byla jednou z prvních, koho jsem připomínala geriatrům jako důkaz, co dělá stres s pamětí a jak jsou tito lidé hodnoceni - a často se podle toho s nimi zachází.
Začalo to jako pohádka. Za první republiky jedna dívka zatoužila být učitelkou a pilně vystudovala učitelský ústav. Budu jí říkat Anička, Anna. Jako mladinká dostala nabídku práce v jižních Čechách, na venkovské škole, kde pan řídící nutně potřeboval někoho k ruce. Anička se nepovažovala za nijak krásnou, byla velice pilná a pracovitá - vlastně si studium ve své venkovské rodině prosadila, měla několik sourozenců a peněz nazbyt doma nebylo. Na konci první republiky se tedy vrátila do rodného kraje a pan řídící za ni byl moc rád.
Byl už vdovcem, nejstarší syn Jaromír měl šestnáct let (byli od sebe jen pár let s novou slečnou učitelkou a brzy se skamarádili), ostatní čtyři děti byly jako stupínky. Pan řídící byl veliká autorita, všichni museli poslouchat jako hodinky. Ke škole patřila i zahrada a další pozemky, kde se pilně pracovalo, aby měla rodina dostatečné živobytí. To víte, nejen na venkově lidi uvažují a předjímají, co by se kde nehezkého mohlo odehrávat, takže došlo k logické události. Anička se provdala za pana řídícího a vzpomínala na to, jako že v podstatě poslechla, co pan řídící rozhodl. Ale bylo to prý tak, jak asi mělo být, narodily se jim další dvě děti. Měla hodně práce a starostí, aby myslela na nějaké hlouposti. Ale hlavně, celá rodina ji milovala, vlastně všechny děti, včetně školáčků. Nedivím se tomu, poznala jsem ji jako bytost velice laskavou, ale přitom vědomou si vlastní důstojnosti.
Šla léta, pan řídíci zemřel, Anička také stárla, ale v jejím domku se rodina ráda scházela. Odešly postupně nevlastní i vlastní děti, vnoučata rozfoukal vítr po světě, na časté návštěvy zbyl jenom Jaromír. Když přišla osmdesátka, rodina často uvažovala, zda je vhodné, aby stará paní žila v domku sama, ale jak prý řekli něco o pomoci třeba s úklidem, vzala na ně koště a hnala je „svinským krokem“. Pan Jaromír se tomu vždycky smál. Byl statné postavy jako tatínek, ona proti němu poloviční, ale dovedla by prý zkrotit i třídu dnešních dětí. Zahrada, hřbitov, domek, to všechno zvládala velmi dlouho, i když na něčem přece jenom byla časem znát brzká únava. Hm, brzká únava byla znát… Podle jeho líčení znamenala ta únava zahradu pořád ještě úpravnější, než jsem měla tehdy já…
Přece jenom ji přemluvili, aby se přestěhovala sem na západ, poblíž Jaromírovi, do malého bytečku v paneláku. A tam se jí nežilo moc dobře. Pan Jaromír nechápal, že tak nějak vadne, když má všechno po ruce a spoustu vymožeností. Nemusela běhat kolem kamen, složitě vařit, namáhat se na zahradě…
A potom se to stalo. Zhruba půl roku po přestěhování paní Anna v bytě upadla, zlomila si krček a našli ji tam ležet po dvou dnech a něco. Krček vyhojili, ale paní Anna s berličkami byla podezřele popletená. A co prý by kdo chtěl po devadesátileté paní?! Holt má nárok na demenci. Do domova se dostala již fyzicky vyhojená, ale se špatnou pamětí.
Měli jsme jednu paní s podobnými potížemi, podobného věku, s chodítkem, říkejme jí paní Blažena. Paní Annu jsme dali na pokoj k ní a skutečně se velice spřátelily. Bylo znát, že paní Blažena zapomíná trochu víc, ale většinou to bylo tak, že pokud jedna nevěděla jistě, druhá ji do jídelny nebo po domově zavedla, kam bylo třeba. Čas hodně trávily povídáním, často o kytičkách. Hodně se ptala paní Blažena, opakovaně i po čtvrt hodině na to samé. Paní učitelka jí o každé kytičce něco pověděla, často stejnými slovy.
V té době ještě nebylo moc programů, které bych vedla, a ty dvě kamarádky o ně ani neměly zájem. Paní učitelka odmítla třeba i výtvarné činnosti, že se prý nakreslila v životě dost - a paní Blažena se přidala k ní. Tehdy (2010?) jsme se teprve začínali učit o přístupu k lidem a jejich důstojnosti. Ono totiž nejde o hraní na školu, jak se to někde prezentovalo, ale o procvičování jemné motoriky, uplatnění dosud potlačované fantazie a tak podobně. U nás měli lidé i pádný důkaz, jak je to potřebné: Běhala jsem kolem nich denně s pokladními archy od jejich peněz a chtěla podpisy. Kdo vládne podpisem, vládne svým záležitostem, říkala jsem jim. (Bakalářku o zplnomocňování seniorů v nakládání s jejich penězi potom prý často při výuce citoval můj oponent z MPSV a její kazuistiky postupně otiskly Listy sociální práce.)
Hru na školu jsme ovšem kolem toho roku 2013 měli také. Například v době ukončení nebo začátku školního roku, kdy se stoly v jídelně sestavily jako dvě tři řady lavic a rozdaly se staré učebnice, vzpomínalo se a vyprávělo. Když jsme měli jednou zeměpis se starými atlasy a mapami, hledal každý to svoje místo života a bylo takové ticho, že i kuchařky přiběhly, co se děje. Výslovnou hrou na školu, také celkem oblíbenou, bylo procvičování krasopisu. Tehdy dostali klienti nakopírované předlohy pro žáčky a mezi hrou se skrylo i to, že některé dámy přišly s nálepkou „neumí psát“, ale chtěly se procvičit. Dostaly příležitost a i jejich děti zíraly, že maminka není analfabet.
Tady se dotýkám problematické minulosti kraje. Byli tu vojáci z povolání, kteří veleli i doma. A hodně veleli. Vyřizovali po úřadech a tak podobně, až si i jejich děti zvykly, že maminka je taková pro život slabá, co se v ničem nevyzná. Posléze nad ní převzaly patronát a řídily její život. Ovšemže své hodné a laskavé maminky všichni milovali, ale jak jsem zjištovala, ty staré dámy celé roky nenapsaly ani seznam nákupu. Ach ano, jsme v jednadvacátém století…
Uznaná „oficiální“ hra na školu byla s každou takovou dámou předjednaná a bylo na nich, zda pozvání přijmou a přijdou. A právě jedna z těch s velitelským manželem měla krasopis ze všech nejlepší! A nemusím dodávat, že tím změnila i to, jak ji vnímaly některé pracovnice. Jsme jenom lidi - a pokud bylo cosi k obdivu a uznání, proměnilo se to v respekt, jaký šel od srdce.
S tím se naše paní učitelka Anička minula. Přesto, navzdory svému oficiálnímu stavu, dokázala skládat „rozházená písmenka“. Znáte to: Vezmete název třeba města, zdůrazníte počáteční písmenko a ostatní nahodile napíšete okolo. Samozřejmě dostávala města z Jižních Čech - a dovedla, co by člověk s demencí dokázat neměl.
Naučila nás také cosi o zármutku a radosti. S paní Blaženou někdy zapomněla, že vlastně pořádně nechodí a v noci ji služba nacházela stulenou s ní na jedné posteli. Takové to byly kamarádky. Jenže paní Blažena zemřela. Paní Anna byla hned zádumčivá, popletenější, smutná. Ona sice po čase nevěděla, proč, na protější posteli byla už jiná paní, u stolu také, o paní Blaženě nikdo nemluvil. Ten sklon ke smutku přetrvával zhruba čtvrt roku, přestala i chodit. Ani hádanky jí nešly, bez zájmu listovala časopisy (během ranního shromaždování v jídelně jsme dávali čtení na stoly). Jediné, co jí v té době vykouzlilo mírný úsměv, byl plyšový čáp (Čapík jako u nich doma) se strojkem. Hledala mu srdíčko a když správně stiskla, ozvala se melodie. Bylo to přiznané procvičování jemné motoriky a úspěch býval pochválen. Navíc navozoval vzpomínky na mládí, někdy jen seděla a pozorovala ho s úsměvem i povzdechem. Takové hračky kdyby za jejích dob byly…
Potom nám pan Jaromír nadšeně řekl, že při návštěvě maminka poznala i jeho manželku! Právě po onom cca čtvrt roce od ztráty kamarádky. Pracovnice po víkendové směně překvapeně přišla sondovat, jak je možné, že paní Anna odmítla několik časopisů s tím, že je už četla! Inu, vracela se nám po velké změně. Také bylo opět znát, jak ji potěšila návštěva rodiny, rozkvetla vždy na několik dní. A další klienti nám tato pozorování svým chováním potvrdili - a ani věhlasné kapacity, co jsem kde odchytla na konferencích, mi to nevyvrátily. Dokonce jsme se shodli, že původně ta její „demence“ byla asi především neléčeným posttraumatickým šokem plus následkem po operaci. Přes dva dny bezmoci, bolestí, hladová a dehydratovaná! S kým by to nezamávalo?!
Zažily jsme spolu i „prozření“. Stává se to. Najednou si uvědomila, kde je, že má plenky (už je přes den i šetřila) a plakala. Ptala se, zda nezlobí. Co můžete udělat? Objala jsem ji a vyprávěla, jak ji máme všichni moc rádi, že hodně zeslábla a pomoc potřebuje - a totéž později udělala i její klíčová pracovnice. (Klíčová = vede práci s klientem a rodinou, zná nejlépe potřeby.) Paní Anna se ukonejšila a toho úsměvu na tváři mívala víc.
Však už víte, co pořád vysvětluji - kde se léčí tělo, kašle organismus na mozek a nějakou paměť. Člověk bez znatelných potíží se spraví do cca čtvrt roku, člověk s demencí se může vrátit až třeba za půl - do víceméně předchozího stavu. Lidi potřebují čas, rodina chce zázraky a nejpozději včera.
Odešel tedy už i pan Jaromír, v požehnaném věku, poslední svědek zdánlivě obyčejného života paní učitelky. Dokázala nás leccos naučit (po svém) ještě v devadesáti třech letech, než odešla, jako když sfoukne svíčku. Neuvěřitelně silná dáma!
(poznámka k obrázku: Na nástěnce po každém tématickém programu se připomínalo téma nejen účastníkům, ale všem klientům. Někteří účastníci nástěnku ukazovali i rodině, aby se vědělo, co také na domově dělají.)
