Článek
Popravdě, vidím teď narcisty všude a dokonce pozoruji prvky narcistického chování i u sebe. Přestává mi být jasné, kdo je zde oběť a kdo viník. Rozdíly se prolínají, smazávají.
Zdravý narcismus je prý zdravý. Otázkou pro mě zůstává, zda naše společnost již nepřekročila hranici zdravého narcismu. Díky internetu, sociálním sítím se posílila naše sebeprezentace. Kdo je víc vidět vyhrává. Nezáleží ani tak na tom, co říká, jak to říká, co dělá, jaké má morální hodnoty. Hlavně, že je vidět, a to minimálně jednou za den.
Důležité je: Být úspěšný. Naplnit svůj potenciál. RYCHLE a bez námahy zhubnout, zbohatnout, naučit se anglicky. Udržet si své zdraví. Dostat se z nemoci. Dobře se nalíčit. Dobře se obléci. Být úspěšnou matkou, manažerkou, influecerkou..... atd. atd.
Prostě internet plný úspěšných lidí, kteří učí nás méně úspěšné.
Nic proti pokroku, sebevzdělávání. Jen si kladu otázku, kdy se to tak stalo, že přestalo stačit být obyčejným člověkem. Proč je pro nás tak těžké přijmout, že jsme úplně obyčejní? Proč jsme fascinovaní narcistickým předváděním se? A dokonce takové lidi i volíme!
Já jsem úplně obyčejná žena. Obyčejná matka, babička, manželka, sestra, dcera. Obyčejná kamarádka. Obyčejná zahradnice. Obyčejná sousedka. Živím se prací, úplně obyčejně.
Možná bych ještě něco vyštrachala v čem jsem úplně obyčejná. A dokonce, abych pravdu řekla, nejvíce mě těší, úplně obyčejné věci. Těší mě, když se na mě můj manžel jen tak usměje. Těší mě, když kolem sebe projdeme a obejmeme se. Těší mě, když mi má malá tří letá vnučka řekne, že mě má ráda. Těší mě chladné mlhavé ráno před parným dnem. Těší mě první teplá noc v létě. Těší mě první padající sníh. Těší mě, když mě vyslechne má obyčejná přítelkyně. Těší mě vzpomínky na mou maminku, která byla úplně obyčejnou ženou. Těší mě samota. Těší mě chaos, když přijede syn s rodinou. Těší mě, když se vylíhnou kachňata. Těší mě malé zázraky všedního dne.
Ale někdy, když čtu zprávy na internetu, podívám se na Facebook nebo Instagram, mi přestane stačit, že jsem obyčejná. Začnu pochybovat, jestli to není málo.
A víte, co ? Pak prostě zaklapnu počítač a řeknu si: Jsem silná žena, zvládnu to a zůstanu přesto všechno i nadále prostě jednoduše obyčejná!
A možná nás bude víc obyčejných. Navrhuji proto vyhlásit dnešní den dnem obyčejných lidí.
Sláva nám (vím, zní to trochu narcisticky :-)).
Jo a odpověď na otázku “ Proč jsou narcisté pro nás tak důležití?“ …nemám. Pardón.
Vaše Anna
