Článek
Na jedné straně vyhořelí workholici, obsedantní perfekcionisti, dysmorfofobické krásky, osvícení ezoterici a na straně druhé úzkostní školáci, depresivní senioři, hraničáři a my ostatní nezařazení.
Položila jsem si otázku: „Kde se v nás bere touha po dokonalosti?“ A hned za ní se vynořila druhá otázka: „Nezaměnili jsme pojmy? Co je vlastně dokonalé?“
Myslím, že na světě není nic dokonalejšího, než je novorozenec. Většina souhlasí, že? Přestože mnohdy vůbec nebývá krásný, nijak zvlášť nadaný, neumí mluvit, neumí číst, nemá tituly, nemá společenské funkce, ještě vůbec nic nedokázal. Je nahý, pomuchlaný, brečí, dělá divné nekoordinované pohyby. Jen jí a kálí. A přesto… Dokonalost sama. Málokdy však postavíme novorozeně na celospolečenský piedestál. Naposledy se to stalo cca před 2000 lety, ale ne všichni to ocenili a víme, jak to dopadlo.
Dokonalost stvoření vzešlého z přírody se nám z ňákého důvodu nezdá dost. Potřebujeme ji více zdokonalit, přetvořit k obrazu svému. Zatím se nezdá, že jsme v tom příliš úspěšní, za to o to více urputní. Ale co nás žene?
Za jednoho dokonale jasného letního dne mi zavolala sousedka, jestli jsem doma a mohu zajít k nim, zavřít psy, že jede sanitka pro jejího manžela, který si prohnal kulku hlavou.
CO???!!!! Nemohla jsem uvěřit.
Pravda je, že těch dokonalých letních dní už bylo letos asi padesát a většině z nás už to tak trochu lezlo na mozek, ale tohle?!
Držela jsem zmateného souseda za ruku a pomalu podléhala dramatu, který se zde odehrával. Hlavou mi prolétávala stále dokola jedna a ta samá otázka.
„Co se sakra v člověku musí odehrát, že dojde k tak tragickému závěru?“ Ponořena v otázce několik dní a nocí, hledala jsem odpověď.
A jednou v noci mě navštívily tři sestry – bezmoc, prázdnota a osamělost. Cítila jsem je už ve chvíli, kdy jsem čekala se sousedem na sanitku, jen jsem si jich nebyla tolik vědoma. Stály jsme proti sobě a dívaly se vzájemně do očí. Hluboko do očí. Uvědomila jsem si, že je znám. Poprvé jsem je uviděla, když mi loni umřela maminka. A teď se znovu vrátily.
Pozorovala jsem tři sestry. Paní Bezmoc, Prázdnotu, Osamělost. S bázní, odmítáním, ale upřímně. Chtěla jsem je poznat. Pochopit, co kromě bolesti a strachu přináší.
Když byly se mnou u souseda, probudily ve mně hluboký cit, díky němuž jsem cítila utrpení, které prožíval. Byli jsme na dně bezmoci a osamělosti spolu. Sestoupila jsem tam s ním, nebála jsem se. Cit, který námi procházel, už mi byl znám. Myslím, že se mu říká soucit. Je v něm cosi dokonalého, co nás všechny spojuje. A myslím, že dokud nepoznáme a nepřijmeme naše tři sestry, nenajdeme ho a stále se budeme pachtit za pozlátkem dokonalosti.
Jak jsem tak pobývala s třemi sestrami, pochopila jsem, že jsou se mnou stále a asi i odjakživa. Usazeny na dně mé duše, čekaly, až si jich všimnu. Teprve teď jsem si jich byla zcela jasně a zřetelně vědoma. Vyplouvajíce z nevědomí mi pomalinku přestávaly bránit být tím, kým ve skutečnosti jsem. Dokonalou bytostí vzešlou z přírody.
V úctě k dokonalosti
Vaše Anna
