Článek
Zaujala mě scéna, kdy Kevin Costner (Larry Bloom) sedí se svou dcerou Molly Bloom na lavičce a rozhodne se jí pomoci v náročné situaci tím, že jí jako renomovaný psychiatr dá rychloterapii. Molly se ptá svého otce, proč jí neměl rád. Ne tolik jako její dva sourozence. Odpověděl, že se k ní choval odtažitě, protože věděl, že ona ví, že byl matce nevěrný. Ona mu oponovala, že to už jí ale bylo dvacet let. Costner zavrtěl hlavou a řekl jí, že to bylo již mnohem dříve. To byla ještě malá a nepamatuje si to.
Molly nevěděla přesně, co vidí. Nebyla schopná mozkem malého dítěte interpretovat situaci. Věděla jen, že je něco špatně, cítila se ohrožená. Amygdala uložila tuto vzpomínku a vedla život Molly ke kariéře provozovatelky tajných heren, aniž by tušila proč. Už jako malá holčička se rozhodla mít moc nad mocnými neboli mít moc nad svým otcem. Molly nevěřícně zírala na svého otce, stejně jako já, když jsem prozřela a uviděla, jak moc mě ovládá zraněné malé vnitřní dítě, potažmo práce amygdaly.
Největším paradoxem dnešní doby je, že se pyšníme, že jsme vyspělou civilizací, která je vzdělaná, používá racionální myšlení, vědu, a přitom si nevšimneme, že ten, kdo ovládá naše kroky, kdo většinou rozhoduje v důležitých situacích je primitivní plazí mozek. Nic proti němu. Jsem mu vděčná, jen díky němu mohu být na tomto světě. A chápu, že přírodě je a priori jedno jestli jsme šťastní či nikoliv. Jde jí především o to, abychom přežili. A to se jí daří. Takže respekt.
Jen mi přijde, že bychom se už mohly trochu hnout a pochopit, že máme ještě jinou část mozku zvanou neokortex, který ač mlaďoučký, má neuvěřitelné možnosti a hlavně schopnost rozlišit zda jsme v ohrožení či nikoliv, zda naše konání nás vede ke zdraví, spokojenosti a lásce, anebo sebedestrukci.
Zatím se náš mlaďoučký mozek nejeví jako evoluční výhoda. Blahobyt, který jsme díky němu jako společnost vybudovali, je pro většinu lidstva nedostupný, a ti rádoby šťastnější, zdá se, podlehli neutuchající touze po moci a chuti k ještě většímu bohatství. Jak říkala Matka Tereza, chudoba na světě není proto, že mají chudí málo, ale proto, že bohatí nemají dost. To bych podepsala.
Ale zpět k našemu vnitřnímu dítěti. Čtu velmi zajímavé knihy od psychologa Heinze P. Röhra, který pracuje s touto tématikou a napadlo mě, že každý nemusí projít peklem svých stínů, jak říká Freud. Možná by stačilo naučit se přepnout z emočního mozku do neokortexu. Možná by stačilo několik nádechů a výdechů. Dát si pauzu a rozlišit, zda naše pohnutky vede amygdala a s ní ruku v ruce naše naučené obranné mechanismy a nebo je opravdu třeba bojovat o přežití. A možná i když jde o přežití, poděkovat amygdale, že nás upozornila a zeptat se našeho chytřejšího, i když mladšího mozku, zda by dokázal vyřešit situaci bez boje, útěku nebo zamrznutí.
Trochu jsem se nechala unést svými úvahami, vím. Potkat své vnitřní dítě je fajn. Je fajn zjistit, že je stále s vámi hravá, radostná, bezelstná, čistá část vás samých. Je fajn zjistit, že emoční zranění z dětství skrývají velký dar. Je fajn být dospělý se srdcem dítěte. Je fajn najít svou sílu, svou moc. Je fajn, když přijde odpuštění. Je fajn být obyčejně neobyčejným, dokonale nedokonalým, prostě člověkem.
