Hlavní obsah
Cestování

Jazyková bariéra aneb trapas na každém kroku

Foto: Alex

Remington a jeho veselé příhody

Dnes mám za sebou čtyři hodiny na kapačce a taštičku s další dvoudenní dávkou léčebného koktejlu na cestu. Nevím, co mi do toho dávají, ale nabušený jsem, jako bych do sebe nalil karton energetického drinku. Tak snad se z toho vypíšu.

Článek

Nevím, jak to mají jiní rodičové zařízené, ale moje díťata mají dojem, že když jsem v důchodu, tak mám spoustu času. A nudím se. A proto mne občas, vlastně průběžně, úkolují. Dnes to bylo míněno jako dva v jednom, protože z ordinace, kam chodím na chemoterapii, to mám kolem prodejny, výdejního místa, jakéhosi e-shopu. Což o to, instrukce jsem měl v mobilu, ale po dlouhé době jsem narazil, spíš doplatil, na neznalost cizích jazyků. A vzpomněl si na epizody s komunikací v cizích zemích, dnes již historické.

Začalo to v Bulharsku. Podniková dovolená na břehu Černého moře znamenala azurové nebe, sluníčko od úsvitu do soumraku, zlaté písečné pláže, pohodlí podnikového stanového kempu, vlastní jídelny a teplé vody ve sprchách. No, co vám budu povídat, ráj na zemi. Pro některé jen první dva dny, někdy i méně. Místní nás sice nabádali k opatrnosti, přece jen jsme přijeli z hlubokého vnitrozemí, ale zkuste něco radit Čechoslovákům. Nadržení na jižní sluníčko, někteří nedočkavci se vystavili na pláži jako do vitríny, spíš jako selátka na rožni. Tak totiž druhý den vypadali, do růžova spálení, což mělo za následek, že zbytek dovolené se na moře jen dívali ze stínu slunečníků a ze stanu, protože spálená kůže a slaná mořská voda … to podruhé nechce zažít nikdo.

Ale zpět k jazykové bariéře. Domácí zásoby na cestu došly, ale žízeň zůstala. Obchůdek v kempu nabízel kromě místních sladkostí, ovoce a zeleniny, také vína a destilát Plisku. Ale já měl žízeň. „Máte pivo?“, ptám se prodavače. Zavrtěl hlavou, jako že ne a někam zmizel. Stát u prázdného pultu nemělo smysl, tak jsem šel pryč. Jenže ten prodavač na mě odkudsi houknul, načež se vynořil s náručí plnou českých lahváčů. A pak mne poučil, že zakroutit hlavou znamená souhlas, pokývat nahoru dolů znamená nesouhlas. No vyznej se v tom. Byl to Bulhar. Válet se v písku, to ještě šlo, ale vlny z moře občas zvířily písek ze dna tak, že jsme jej měli v očích, v nose, v uších, ve vlasech, zkrátka všude. Hlavně pod plavkami. A hlavně děvčata.

Tak jsme další roky jezdili do Jugošky. Slibovala oblázky, azurové nebe i moře, slaný mořský vzduch, nezaměnitelně opálené tělo. Nebe, moře, budiž. Ale pláž a oblázky? Šutry jak golfové míčky a větší, tvrdé stejně tak, nebo betonová mola podél pobřeží. To obyčejná deka nezměkčí. Moře? Jak kdo, jak kde. Pokud plaveš, jsi v pohodě. Stoupneš si na dno a máš v noze ježovku. Zbytek dovolené šmajdáš jak Žofré z filmů o Angelice. Osvěžující závany mořského vánku občas vystřídá bora, ale to je spíš takové zpestření, pokud tam nejsi na plachetnici, nafukovačce, či jiném mořském plavidle. Počáteční trable s pobytem na Jadranu časem vytěsnily vychytávky, v dalších letech už bylo vše, jak má být. Šutry zjemnila karimatka, nebo rovnou nafukovací lehátko, ježovky zadržely „botky do jugošky“, z počátečních nedorozumění zbyla jen veselá vyprávění.

Ale zpět k jazykové bariéře. V Bulharsku mne vyškolila žízeň, v Chorvatsku … vlastně taky žízeň. Ještě mi nebylo dvacet a děvčat kolem bylo jako much na rybím trhu. Dozlatova opálená, navíc se začalo experimentovat s plavkami „nahoře bez“, a to jižní slunce a ten mořský vzduch, to bezstarostné mládí … a před vámi vitrína, jakože obchod, ale s cedulí nad vchodem „Hladen piće.“ Červená lucerna tam sice nebyla, ale kdo by to řešil. Já si to vyložil, jako že ty jižanky jsou nadržené, hladové. Vejdu dovnitř a tam recepce, rafinovaně maskovaná jako barový pult. Tak na hocha světácky kývnu, že bych měl zájem. A ten trouba přede mne postavil sklenku s vodou, na okraji srpeček citronu a kousek čehosi zeleného plaval uvnitř. A navrch tam šplíchnul pár kostek ledu. Abych tím troubou nakonec nebyl já sám, tak k té vychlazené voděnce jsem přiobjednal panáčka místní fíkovnice a jal se konzultovat jinotaje chorvatského jazyka.

Jenže, já se nechal nachytat i doma! Jdu si takhle městečkem, nad kterým se tyčí hora Radhošť a co nevidím, obchůdek a před ním fronta ženských. Nad vchodem do krámku nápis BABY SHOP. Tož nesu hlůpy, baby vím co je, co je shop jsem si našel ve slovníku. Ale proč ty baby stojá před vchodem? Že by přejímka zboží? To se lámaly osmdesátky do devadesátek, a to se děly i jinačí věci! Párkrát jsem šel potem kolem, aj foťák sem si vzal, že až v té frontě budů chlapi, že to bude sranda fotka, ale to se mi nepoštěstilo.

Ale zpět k jazykové bariéře. Potřetí a naposled. Poslala mi dcerka SMSku, že mám zajít do toho výdejního místa a vyzvednout jakýsi balíček. Přijdu na uvedenou adresu a nad vchodem do baráku cedule FUNBABY. Cosi jsem odkoukal z filmů, cosi napoví internet, něco jsem pochytil ve světě, vyložil jsem si to jako žertík vtipné dcerky a zážitkovou akci s veselýma ženskýma. Prý stačí říct jméno a detaily se dozvím na místě. Podotýkám, že chema mi furt kapala do žíly, takže jistá mentální euforie a ujetá hodnocení reality se mohla projevit. Tak vejdu do toho zařízení, dle předpokladu plného veselých bab, a tam kočárky, postýlky, plyšáci, samé ťuťu ňuňu a duperele pro mimina. Ženské se vyskytovaly jen za pultem a u kasy. Pravdou je, že byly veselé, zvláště když jsem jim povyprávěl, s čím jsem do krámu vstupoval, ale logicky byly tabu, mimo hru. Tak jsem jim ukázal tu SMSku s objednávkou, převzal balíček s dudlíkama pro vnučku a šel se domů do slovníku podívat, proč FUNBABY je něco jiného než barák plný veselých děvčat.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz