Článek
Miluji, když se lidé setkají, povídají si, pijí, nálada se s počtem vypitých skleniček stupňuje a gradují i historky, které si vzájemně účastnící mejdanu sdělují. Překřikují se, smějí se, fabulují, vymýšlí si, je jim fajn a já jako jediná střízlivá jím dolévám a hlavně poslouchám.
Nechci jmenovat žádné slavné osobnosti, které si s alkoholem rozuměly, o tom bylo už napsáno množství článků i knih, a každý by na toto téma mohl vyprávět hodiny. Alkoholici získávali Nobelovy ceny, napsali skvělé romány, složili nádhernou hudbu, překrásně zpívali, skvěle hráli…
Před lety jsem vezla v autě z besedy slavného kardiologa MUDr. Milana Šamánka. Když jsem mu řekla, že vůbec nepiji alkohol, zhrozil se. Začal mi domlouvat, že si tím škodím, protože alkohol požívaný v rozumné míře je požehnáním, jednak zvyšuje hladinu hodného cholesterolu, snižuje riziko krevních sraženin a také hladinu fibrinogenu, který přispívá ke vzniku aterosklerózy a infarktu. Když jsem mu vysvětlila, že mi alkohol nedělá dobře, dal mi několik doporučení. Prý stačí, když si dám denně malého panáka něčeho, co mi chutná. Faktem je, že mi nevadí malé množství griotky nebo vaječného koňaku. Pan doktor mi doporučil, abych si nařídila budík na určitou hodinu a toho panáka si dala. Pravidelnost je prý hodně důležitá.
Neřídím se jeho radou stoprocentně, budíka si nenatahuji, ale griotku nebo vaječný koňak si občas dám. Ne moc, jen tak dva loky, ale aspoň něco. Fakt je mi líto, že pro své zdraví nedělám víc, ale nejde to.
Samozřejmě vím, kde je důvod, i když si na to pamatuji jen matně. Když jsem byla asi tříletá holčička, moje máma doma vyráběla rybízové víno a přelévala ho do lahví. Kuličky rybízu, z nichž víno vzniklo, dala do mísy, a aby mě měla na očích, posadila mě na kuchyňský stůl, kde se touto alchymií zabývala. A já celou dobu ty kuličky rybízu jedla, což ona přehlédla.
Dopadlo to tak, že jsem se poprvé v životě totálně opila, skončila jsem v nemocnici a můj organismus na alkohol definitivně zanevřel. Takže nepiji, ale naučila jsem se s tím žít. Je mi dobře ve společnosti, která tento problém nemá, nikomu to nevadí, protože je velmi praktické, když někdo zůstane střízlivý a o ostatní se postará.
Ale stejně bych někdy chtěla zažít, jaké to je, když člověku narostou křídla a vidí věci nevídané a slyší věci neslýchané. Můj oblíbený umělec, jehož rovněž nebudu jmenovat, mi vyprávěl, jak jednou popíjel na zahradě, a když měl v sobě celou láhev, stal se zázrak: „Stmívalo se, rozezpívali se ptáci a já slyšel věci, které jsem ještě nikdy neslyšel. Každé šustnutí přírody, ptačí křídla, šepot stromů, růst trávy. Byla to nádhera a já byl na vrcholu blaha. Může být něco krásnějšího? Ptal jsem se sám sebe a hned jsem si odpověděl, že nikoliv.“
Ne, nestěžuji si na svůj život abstinenta, také se dost často cítím tak šťastná, až se toho sama lekám, ale šepot stromů a růst trávy neslyším. A vy, kteří jste se právě rozohnili, že obdivuji alkoholiky, se uklidněte. Nepíši o těch, kdo už mají alkohol jako prostředek ke každodennímu přežívání. Ne, já mluvím o chvílích, kdy je člověku krásně. Tak, že si stejně jako Goethův Faust říká: „Okamžiku postůj, jsi tak krásný!“