Hlavní obsah
Rodina a děti

Vychovávám respektem a diskuzí. Jo? A jak když vaše dítě sotva komunikuje?

Médium.cz je otevřená blogovací platforma, kde mohou lidé svobodně publikovat své texty. Nejde o postoje Seznam.cz ani žádné z jeho redakcí.

Foto: Pixabay

Zdroj obrázku:https://pixabay.com/

Volná nebo též respektující výchova se podle mnoha rodičů vyznačuje tím, že s dítětem o všem diskutují a vše mu důkladně vysvětlí jako sobě rovnému. Prý. Jak to ale dělají, je mi mnohdy záhadou.

Článek

Jak už napovídá název článku, jako někomu, kdo se v práci denně setkává s malými dětmi a čím dál častěji bohužel i s jejich problémy s komunikací (od špatné, nesrozumitelné výslovnosti, přes téměř neexistující slovní zásobu a pomalé chápání až po velice chabou schopnost někomu naslouchat), mi nejde do hlavy jedna věc. Řada rodičů dnes propaguje takzvanou „volnou“ nebo „respektující“ výchovu, která podle nich spočívá především v tom, že svému dítěti vše důkladně a opakovaně vysvětlují, o všem s ním diskutují, naslouchají jeho názorům a přáním a respektují jeho vlastní rozhodnutí. Žádné neodůvodněné příkazy a zákazy, žádné „bude to prostě takhle“ a podobně. Jen mír, láska, hluboké porozumění a vzájemná symbióza. A zní to vážně krásně a bylo by opravdu super, kdyby to tak ve všech rodinách, které se tímto přístupem chlubí, fungovalo.

Akorát, že nefunguje. A když pak mnohé z těchto „volně a respektovaně“ vychovávaných dítek přijdou do školky (nebo bohužel i do školy, protože někdy tohle ani školka nepodchytí) a já se s nimi snažím o něčem povídat, něco jim vysvětlit, nebo se jich prostě jen ptám na cokoliv, na co nejde říct jen ano/ne (ještě většinou smrsknuté na pouhé zakývání či zavrcení hlavou). Čučí jak tele na nová vrata, mlčí či přímo nechápou, co po nich chci, neudrží pozornost a člověk z nich neodstane kloudnou větu (čti: větu, která by se neskládala z devadesáti procent z kručení, mručení, hekání a opakování několika nesouvisejících slov pořád dokola). A ne, není to tím, že by se ta mrňata styděla, bála, byla introvertní, neuměla mluvit s cizími, nebo se potřebovala nejdříve otrkat. Takové děti samozřejmě existují. Ale věřte mi, zrovna tyhle to nejsou (pedagogové z praxe jistě vědí, o čem mluvím, protože problém těchto chabě komunikujících dětí se už několik let řeší i na odborné úrovni-leč nepříliš úspěšně).

Tyhle by komunikovaly a naslouchaly až by brečely (protože tady samozřejmě vůbec nejde o nějaké „poslouchání“ ve smyslu plnění příkazů, ale o prosté vstřebání a pochopení důležitých informačních pokynů, jako jsou např. pravidla hry, nebo info o tom, kde si mají otevřít čítanku, případně o normální rozhovor na téma „co jsi dělal o víkendu“). Jen kdyby to uměly a byly odmalička zvyklé to dělat. Jenže právě to bohužel nejsou, protože je nad slunce jasné, že delší rozhovor či vzájemné tlumočení názorů, je pro na španělská vesnice. A já si pokaždé, když se do nějaké podobné situace dostanu a marně se snažím s nějakým takovým dítkem nějak dorozumět a zjistit, co si myslí, co po mě chce a jak ho přimět pochopit, co po něm chci já, říkám. Tady mi něco neštymuje.

Tak je tohle dítě odmalička vychovávané skrze každodenní diskuze, vysvětlování a hledání kompromisu mezi jeho vlastním názorem (který pochopitelně umí perfektně vyjádřit) a názorem rodičů. Nebo je rádo, když dá dohromady jednoduchou větu, zareaguje na své jméno a dokáže pochopit primitivní pokyn ve formě jedné prosté věty (souvětí už by bylo moc hrr)? Protože se na mě nezlobte, ale může to být buď jedno, nebo druhé. Obojí jaksi nepřichází v úvahu, byť je to téměř vždy tak, že žák s největšími komunikačními nedostatky, je podle rodičů právě ono „super-dítě“ vychovávané volným respektujícím stylem. JAK konkrétně je však tímto stylem vychováváno, když evidentně není zvyklé, že na něj někdo mluví, na něco se ho ptá a čeká na jeho smysluplné vyjádření (natož aby samo umělo říct, co chce, co potřebuje a co cítí), to fakt netuším. Asi je telepat a jeho rodiče též, protože jinak si musím klást onu obligátní otázku. Kdepak udělali soudruzi z NDR chybu? Hm?

Žerty stranou, myslím, že všichni tušíme v čem je zakopaný pes a jak je to s tímhle zjevným rozporem ve skutečnosti, ale kdyby náhodou někdo přeci jen ještě tápal, tak reálná situace pochopitelně vypadá tak, že celé tohle „já ho vychovávám volně a s respektem a o všem se s ním bavím jako se sobě rovným“ je buď účelová lež a hloupé divadýlko (kterým se rodiče snaží zakrýt své vlastní výchovné selhání pramenící buď z lenosti či neschopnosti), nebo důkaz hodně chabého vztahu rodič-dítě, ve kterém se tyto dva elementy navzájem vlastně vůbec neznají, míjí a nechápou (takže rodič je skutečně přesvědčen o tom, jak hezky a moderně svého potomka vychovává, zatímco jeho potomek o tom ani neví).

Jasně, určitě to neplatí vždy a sem tam se skutečně najde nějaké to dítě, které je doopravdy vychovávané tak, jak píšu v úvodu. A pokud se to s takovou výchovou přežene či rovnou zvrhne, je fakt, že i s takovým dítětem nemusí být ve školním prostředí zrovna snadná domluva. Nicméně rozhodně to nebude proto, že mluvit skoro neumí a ztratí koncentraci na hovor dřív, než vy dokončíte první větu. Bude to spíše proto, že se bude snažit o všem polemizovat, prosazovat svůj názor a nebude zvyklé a ochotné podřizovat se ostatním, ale o tom se tu dnes nebavíme. Bavíme se o tom, že takové dítě poznáte na sto metrů a hlavně ho na těch sto metrů uslyšíte (a ne, nemyslím tím ten řev a neartikulované zvuky álá klec se vzteklými paviány, kterými se mnohé dnešní děti projevují ještě v době, kdy nastupují do školy-myslím tím, že bude ukecané a komunikativní).

Zbytek těch „volně a respektovaně vychovávaných dětí“ jsou ale bohužel jen chabé fejky, které pochopitelně žádným takovým způsobem vychovávány nejsou. Možná by ze strany rodičů chtěly být.Možná byly podniknuty i nějaké neúspěšné pokusy, aby tak vychovávány byly. Ale nejsou. To by člověk při konfrontaci s nimi neměl pocit, že vůbec netuší, co se po nich chce a běžná, každodenní lidská řeč v jejich mateřštině je pro ně cosi na úrovni cizího jazyka pro začátečníky (např. dlouho jim trvá, než si přeloží její význam, neudrží na ni dlouho pozornost a jejich vlastní reakce jsou těžkopádné, jednoduché a velmi vyčerpávající jak pro ně, jak pro všechny kolem).

Takže milí rodiče, buďte soudní, přestaňte si honit triko s moderními výchovnými trendy, které nepraktikujete nebo praktikovat neumíte a nesnažte se nám pedagogům (ani nikomu jinému, kdo má alespoň elementární zkušenosti s dětmi, jako jsou např. prarodiče nebo dětští lékaři) o způsobu výchovy vašich dětí lhát. To si nechte do anonymních diskuzí na internet, ke kafíčku se stejně naladěnými matkami, nebo na machrování na třídním srazu před lidmi, kteří vaše děti uvidí maximálně na fotce. My, kteří se s nimi setkáme osobně a budeme je dokonce muset něco naučit a celé dny s nimi fungovat, fakt poznáme, že nám věšíte bulíky na nos a vaše dítě nevidělo „diskuzi, vlastní názor a vysvětlování“ ani z rychlíku.

Raději místo stavění těchto vzdušných zámků seberte sílu a své děti skutečně komunikovat naučte. A neříkám jen „mluvit“, říkám „komunikovat“, protože je musíte naučit mnohem víc, než správně říkat slova. To nechte na logopedovi, pokud si s tím sami nevíte rady. Ale naučit své dítě naslouchat druhým i samo sobě a přenášet své pocity a potřeby do lidské řeči, to musíte udělat vy. Nebo byste alespoň měli, protože čekat, až to za vás udělá paní učitelka. To není zrovna ideální cesta. A taky už je na to v šesti letech docela pozdě.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz