Článek
Máte pětadvacet, jste po škole a nastoupíte do prvního zaměstnání. Jste benjamínek, ten nejmladší, co starším kolegům chodí pro pivo. Ostatní vás tak trochu podceňují, posmívají se vašemu tápání a objevování světa ostřílených dospělých mazáků. A přitom vy se považujete za kinga, nabušeného čerstvými znalostmi a teorií, považujete ty staré páprdy kolem (míněno o pět let starší) za mastodonty a těšíte se, až jim to natřete… Vždyť jsou tak neskutečně zaostalí!
Jste mladý člověk, plný perspektiv a elánu. Pracujete od rána do večera, přicházejí úspěchy a nějaké ty chyby, nad nimiž mávnete rukou. Kolegové vás začínají respektovat. Jste pořád mladý a takhle to pokračuje pět, deset let. Výkony, fantazie, kreativita, tah na branku, motivace. Kolegové vás chválí a udivuje je, co dokážete v tak mladém věku! Hledíte vpřed, těšíte se, co dalšího se vám podaří. Za tím, co jste udělali, se neohlížíte. Je to super jízda. Takto ji vydržíte řekněme do čtyřicítky. Nebo do okamžiku, než vám vaše kolegyně řekne:
„Ty jsi jen o pár let mladší než můj táta a nosíš stejné boty jako on! To je super. Vy staří máte asi podobný vkus!“
Zlom, v němž se mladý mění na starého, přijde znenadání a bez varování, bez nějakého přechodu. Nemyslím tím přechod hormonální. Střední věk neexistuje, to je útěcha pro staré. Je to tak jednoduché a tak sentimentálně bolestné: už vás nebudou v práci žádat o přinesení piva. Nebudou od vás očekávat revoluční myšlenky a budou se na poradách dívat blahosklonně na vaše neohrabané prezentace s mizernou grafikou. Přistihnete se, že opakujete svoje staré myšlenky a řešení stará dvacet let používáte jako úspěšné šablony. Stal jste se starým člověkem a zvažujete nákup houpacího křesla.
Co způsobilo, že jsem se já, mlaďoch, stal přes noc starochem?
Nemusíte si klást za vinu, že vás ti nevděční a sprostí mladí kolegové označují za veterána. Byli jste také takoví. Žádnou chybu jste neudělali. Snad jen jednu: ohlédli jste se zpět… Jako paní Lotová.
Mladý člověk je osobnost ve fázi budování, tvorby, objevování. Má před sebou život a má sny. Těší se, co všechno dokáže. Sní o tom, že dobyde svět. Časová perspektiva je pro něj nekonečná. Někdy kolem čtyřicítky však přijde první únava materiálu a zvolnění. Tento starý-mladý začne přemýšlet nad tím, co už dokázal, jak pěkný má dům, děti, auta, uznání v profesi. A NAJEDNOU si uvědomí, že by nebylo dobré o toto vše přijít. Zjistí, že už do konce života nic dalšího velkého nemůže stihnout, uvědomí si konečnost příběhu a omezenost lidského času. Nesmí proto udělat chybu! Už nebude riskovat. Z výboje přejde do obrany získaných pozic. Bude sice pracovat jako poradce, ale noví kolegové budou hluší, protože každý touží po získávání vlastních zkušeností a ne následování cizích, to je nuda. A v tomto okamžiku ho mladá kolegyně vytočí těmi tatínkovými botami.
Koho bych si vybral do týmu, když…
Jako majitel firmy bych vždy volil mladé lidi do výkonnostních a tvůrčích oborů. Nevadí, že dělají chyby a průšvihy. Jedině oni svou drzostí a odvahou zkusí věci, které už starší člověk nebude riskovat.
Jako majitel firmy bych si zvolil staršího zkušeného kolegu pro případ, kdy je nutné bránit dobyté pozice. Starší lidé jsou obranáři a moc dobře vědí, co je ve hře a co mohou ztratit. Je to jako ve válce: do útoku odvážné mladé a do obrany mazané staré. Mladý má odvahu, starý naopak přemýšlí o důsledcích a má zodpovědnost. A proto svět potřebuje všechny věkové kategorie. Jeden bez druhého neexistuje a mladý se přes noc stává starým, aniž by si to uvědomoval.
A na věku opravdu nezáleží.