Článek
Krátce před začátkem školního roku mě sestřenice pozvala chatu, která se nachází v krásné přírodě uprostřed lesa, asi hodinu autobusem od mého bydliště. A protože léto bylo v plném proudu a rekordů maximálních teplot každým dnem přibývalo, bylo posezení u kávy, v chladném stínu smrků a borovic více než lákavé. Na internetu jsem si našla příslušný jízdní řád a v něm i vyhovující spoj. A protože jsem už pár let senior šedesát pět plus, mohla jsem si v autobuse u řidiče zakoupit jízdenku zlevněnou. Ve chvíli, kdy jsem si sedala na nejbližší volné místo, jsem zaslechla, jak si dvě dámy ve středním věku vzájemně notují na věkovou diskriminaci, protože jejich generace, na rozdíl od té naší, žádnou slevu na jízdném nemá. Svým způsobem je chápu, ale vždycky záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se na to, či ono a taky kdo a jak dívá. Pokusím se teď na to podívat svýma očima a začnu od začátku, hezky popořádku, jinak by to nedávalo žádný smysl.
Jak všichni dobře víme, panelové domy se začaly stavět od padesátých let minulého století, což bylo rychlé a levné řešení tehdejší bytové krize. Součástí každého nového sídliště byla občanská vybavenost, která zahrnovala infrastrukturu, služby, obchody, parky, kulturní zařízení, městskou hromadnou dopravu a taky veřejná vybavenost, kam patří školská zařízení, knihovny, pošty, zdravotnická zařízení nebo domy s pečovatelskou službou.
V celém Česku, takže i na sídlištích, se v devadesátých letech minulého století uskutečnila rozsáhlá privatizace nejen bytů, ale budov a celých obchodních komplexů, nákupních center i některých zdravotních středisek. Někteří vlastníci těchto nemovitostí pak nastavili stávajícím obchodníkům, nebo lékařům natolik nevýhodné podmínky pronájmu nebytových prostor, že jim pak nezbylo nic jiného, než dát výpověď a odejít jinam. Obyvatele sídliště tak přišli o řadu služeb, kolikrát i proti své vůli.
V letech padesátých až devadesátých minulého století měl řidičský průkaz a auto jen málokdo, na rozdíl od současnosti, kdy mají řidičák téměř všichni. Mladá generace považuje auto za samozřejmou a nepostradatelnou součást života. Potřebuje ho na cesty do práce, na nákupy, na dovolenou, prostě pořád. Sama řidičák nemám, přestože jsem se odmalička nemohla dočkat, až budu plnoletá a přihlásím se do autoškoly. Jenže právě v té době jsem se dozvěděla, že mám vrozenou oční vadu a lékařka mně řízení motorového vozidla nedoporučila. A protože nevlastním řidičský průkaz, nemůžu mít ani automobil, tudíž jsem odkázaná na dopravu hromadnou.
V současné době dojíždím městskou hromadnou dopravou až na druhý konec města, kde je gynekologie, na jiném konci zase poliklinika, o kus dál pak dentální hygiena a oční lékař. Slevy na jízdném mně tak cestování usnadňují a šetří peníze, což bych nepotřebovala, kdyby všechny služby zůstaly tam, kde byly v době, kdy jsem se před lety do paneláku na sídlišti přistěhovala. Pro ostatní účely využívám slevy na jízdném jen zcela výjimečně.
Je to podobný a srovnatelný příklad toho, když někdo celé roky bydlí v klidné a tiché části obce, kde lišky dávají dobrou noc, a najednou mu pod okny vyroste velké hřiště, určené pro děti i dospělé z celého okolí. Starší a citlivější člověk je mnohdy z takovéto nově vzniklé situace „na prášky“. Jinak to ale bere ten, kdo se do takového domu, sousedícím s rušným a hlučným hřištěm, už nastěhuje. Věděl to předem, a přesto do toho šel, tudíž si nemá na co stěžovat!
