Článek
Blíží se 8. březen, kdy si každoročně připomínáme MDŽ (Mezinárodní den žen), což je mezinárodně uznávaný svátek více než 100 let. Před sametovou revolucí byl MDŽ svátkem hodně významným a účast na hromadných oslavách MDŽ byla většinou povinná. To následně vedlo k tomu, že MDŽ byl vnímán víc jako formální povinnost, než skutečné uznání a ocenění nás žen. Ve všech médiích byly prezentovány příběhy vzorných pracovnic a matek, které měly ilustrovat ideál socialistické ženy, což znamenalo pracovité, aktivní, emancipované, politicky angažované ženy, které pracovaly veřejně. Ve všech podnicích a institucích se jim udělovaly vyznamenání, řády a diplomy, které měly potvrdit jejich přínos pro společnost. Dobře si pamatuju, jak afektované a křečovité to celé bylo a zřejmě proto z toho většina národa měla spíš legraci, než aby tomu věřila a oceněných dam si patřičně vážila.
V podniku, ve kterém jsem tehdy pracovala, se v den oslav MDŽ pořádaly slavnostní schůze a kulturní akce. Muži ženám předávali karafiáty, které se staly symbolem MDŽ a byly spojovány s komunistickým režimem. Od vedení podniku jsme dostávaly dárky, nejčastěji takové, které v té době byly nedostatkovým zbožím, jako například froté ručníky, bavlněná prostěradla, lněné utěrky, hrníčky s červenými srdíčky, skleničky na víno a řadu dalších. Mnohé z nich mám ještě dnes.
V průběhu dne jsme už netrpělivě čekali, až skončí všechny ty obřadní ceremoniály a my se budeme moct přesunout do obecního kulturáku, kde bude volná zábava, která svou atmosférou připomínala vesnickou tancovačku. Dodnes mám v živé paměti, jak taneční sál praskal ve švech a jeho stěny byly vyzdobeny dekoracemi, jako například barevnými spirálami a květinami se srdíčky z papíru, na podiu pro hudebníky střídavě vyhrávala dechovka, folklorní hudba, nebo bigbít a na parketu pod ním se tančila mazurka, polka, valčík, nebo twist, většinou až do rána.
Tento druh zábavy jsem měla moc ráda. V sále jsme se všichni znali a dobře se bavili i bez internetu. A možná právě to byl ten důvod, proč jsme se tehdy setkávali mnohem častěji, než většina mladých dnes. Svým způsobem je ale chápu, do všech těch whatsappů, messengerů, instagramů, tiktoků se už narodili, a proto si život bez nich neumí ani představit. Na rozdíl od nás, kterým tehdy sociální sítě nescházely, protože jsme o nich ještě ani nevěděli. Ale jak praví jedno staré přísloví: „Není všechno zlato, co se třpytí“, jinými slovy řečeno, ani na těchto nezapomenutelných zábavách nebylo vždycky všechno ideální. Mezi námi dříve narozenými se dodnes traduje, že právě na oslavách MDŽ vznikaly mezi kolegy a kolegyněmi nové vztahy, z nichž některé přerostly až v nevěru. Svůj díl viny na tom samozřejmě nesl alkohol, který dokázal odbourat veškeré zábrany, což následně vedlo k chování, kterého by se tito nevěrníci za střízliva nikdy nedopustili. A když k tomu přidáme celkově uvolněnou a neformální atmosféru v sále, tak hlavně někteří muži měli pocit, že se ke svým kolegyním mohou chovat úplně jinak, než v běžném pracovním prostředí.
Mezinárodní den žen byl spojován s komunistickým režimem, a proto zájem o něj po roce 1989 rapidně klesl. Až o pár let později začali lidé brát tento svátek méně politicky a více jako úctu a ocenění nás žen. Zprofanované karafiáty nahradily jiné květiny a svátek se pomalu, ale jistě začíná vracet k jeho původnímu významu.
