Článek
Tento článek jsem napsala hlavně proto, že pořád nechápu, proč mě někteří diskutující v komentářích nazývají russofilema obviňují z obdivu a náklonosti k prezidentu Putinovi, kdykoliv se jen zmíním o tom, jak moc bych si přála, aby se na celém světě přestalo válčit a my všichni jsme žili v klidu a míru. Co je na tom tak špatného?
Zrovna jsem na internetu dočetla článek o přípravě občanů k obraně státu, ze kterého jsem měla opět mrazení a husí kůži po celém těle, když vtom se z rádia ozvala píseň Modlitba pro Martu, kterou všichni dobře známe a kterou já doslova miluji. Text k ní napsal autor na motivy slov z Komenského Kšaftu umírající matky jednoty bratrské a v roce 1968 se stala symbolem národního odporu proti okupaci vojsk Varšavské smlouvy. V dubnu roku 1969 byla tato píseň zakázaná, hrát se začala až po 20 letech, kdy se opět stala symbolem, tentokrát pádu komunistického režimu. Celý svůj život jsem ji milovala a vzhlížela k ní i proto, že je o míru. Vím, že kvůli jedné písničce se ve světě válčit nepřestane, pro mě je ale důležité, že i autoři, interpreti a ostatní posluchači touží po míru, stejně jako já.
Už od dětství jsem se války strašně bála, přestože jsem ji osobně nezažila. Z velké části i proto, že jsem o hrůzách 2. světové války slýchávala doma poměrně často. Můj táta za války bydlel v Praze a podle jeho slov tam střílení, bombardování, udávání, zatýkání a popravování bylo na denním pořádku. Maminka zase s hrůzou v očích vzpomínala na to, jak se jim do rodinného domku na moravské vesnici nastěhovali esesáci a celou válku vyhrožovali vypálením vesnice v případě, že by někde v okolí našli jediného mrtvého německého vojáka.
Měla jsem pak strach, aby národy a státy kdekoliv na světě nepoužily ozbrojené síly, a hlavně jaderné zbraně, protože další válka by byla podstatně nebezpečnější, než byla ta minulá.
Po druhé světové válce vznikla Organizace spojených národů (OSN), jejímž hlavním cílem bylo a stále je, udržovat mezinárodní mír, podporovat rozvoj a snažit se řešit konflikty. Ve chvíli, kdy jsem se o této organizaci dozvěděla, jsem byla o něco klidnější, protože jsem věřila, že udělá všechno pro to, aby válku už nikdo nikde nezažil. A je dobře, že i další mezinárodní organizace, vlády a nadace prostřednictvím diplomacie, humanitární pomoci a rozvojové spolupráce přispívají k dosažení celosvětového míru. Důležitou roli zde hraje i občanská společnost, média a jednotlivci.
Za slovem mír jsem vždy viděla ochotu k rozhovorům, protože jak známo, každá pozitivní změna začíná dialogem. Měla jsem pak velkou radost z toho, když představitelé států mírovou dohodu, třeba o odzbrojování, nakonec uzavřeli. Viděla jsem v tom další krok ke světovému míru, což podle mě je jedinou podmínkou pro klidný život nás všech. Tak co je na tom, že toužím po míru pro všechny lidi na celém světě, tak moc zlého?
Dodnes v písemných gratulacích svým blízkým, přátelům a známým přeji nejen zdraví a štěstí, ale i mír. A někdy jim k tomu přimaluji i bílou holubici, jako symbol míru, která svými křídly chrání naši Zemi. Moc bych si přála, aby ji i v budoucnu uchránila pro naše děti a vnoučata!
