Článek
V Lukášově evangeliu je podobenství o farizeovi a celníkovi, kteří se přišli modlit do chrámu. Pán Ježíš v něm hovoří k lidem, kteří si na sobě příliš zakládají a ostatními pohrdají. Závěrečné poselství zní: „Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
Jako ten farizeus, který před Bohem sám sebe vychvaluje a děkuje, že není jako ostatní lidé, působí „strážci jediné správné víry“, odhodlaní nedopustit jakékoli infikování moderním světem. Někdy se tomu říká „mentalita gheta“. Člověk by si rád řekl, že je to jejich postoj, jejich volba, ať si to klidně nechají a neotravujou. Jenže to oni právě nedokážou. Mají silné puzení určovat z onoho gheta chod dějin, nárokují si dnešním lidem naprosto nesrozumitelnou exkluzivitu. Ale ani tam to bohužel nekončí. Nereflektované přesvědčení o vyvolenosti vede k papežem Františkem tolik kritizovanému klerikalismu, jenž může mít v krajní podobě až zločinný charakter – viz hrůzné pedofilní aféry a jejich zametání pod koberec. V politické rovině pak z dějinného smetiště tu a tam stále povstává starý špatný klerofašismus.
V Čechách toto pojetí dlouhodobě představuje emeritní pražský arcibiskup, kardinál Dominik Duka. Vždy mne poněkud iritovaly novinářské zkratky typu „Duka vede českou církev“, poněvadž mě opravdu nikam nevedl. Spíše jsem si všímal, že arcibiskup získává sympatie lidí, kterým je Ježíš Kristus ukradený – a pokud někdo autenticky hledá Boha, rozhodně nevyhledává arcibiskupa Duku. Jeho zainteresovanost ohledně obskurní Hany Lipovské v Radě ČT, fakt, že se jeho blízký spolupracovník ocitl na čele kandidátky SPD či přátelský vztah s prokazatelně vlastizrádným exprezidentem Zemanem, stejně jako řada hloupých a necitlivých komentářů, dávaly tušit neblahé konce jeho působení.
Právě uvedení Zemanovy prolhané propagandistické brožury „Spiknutí“ v prostorách Arcibiskupského paláce je zřejmým vrcholem Dukovy odpudivé společenské angažovanosti. Jakkoli to zní tvrdě, kardinál učinil další výrazný krok od otce biskupa ke kněžským monstrům typu Plojhara či moskevského Kirilla. Přítomní hosté byli panoptikem toho „nejpekelnějšího“, co česká politická scéna nabízí. Je děsivé a nevysvětlitelné, jak mohl v sále kardinála Berana uvítat dokonce i vůdkyni komunistické strany, tedy partaje, která církev programově nenávidí, pronásleduje a má na svědomí kruté trýznění a zmařené životy bezpočtu nevinných křesťanů.
Dukovi zastánci samozřejmě začali vyvíjet krkolomné snahy, aby svého duchovního otce obhájili, přičemž si brali na pomoc evangelijní texty, kde je psáno, že ani Ježíš se nevyhýbal hříšníkům, nezatracoval je, stoloval s nimi. Jenomže tohle přirovnání kulhá na obě nohy. Hříšníci v evangeliu se totiž vyznávali ze svých špatností, činili pokání a následovali Krista. A Pán Ježíš jim říkal něco jako: Jdi a už nehřeš. Rozdej všechno, co máš a pojď za mnou… Interakce mezi Dukou a těmi jeho hříšníky je však zjevně jiná, spíš něco ve smyslu: Jo, rozumíme si, jasně – vyfotíme se…
S takto pojímaným křesťanstvím se opravdu nelze identifikovat; je v rozporu s přirozeným smyslem pro dobro, s pravdou a láskou nemá společného vlastně nic.
Do pomyslného chrámu z Ježíšova podobenství ale sebevědomě vcházejí liberálové; minou vzadu stojícího celníka (jenž se neodvažoval ani pozdvihnout oči k nebi a prosil Boha o milost), odstrčí klerikální „farizejské“ konzervativce, načež sami spustí ve velmi podobném duchu.
Právě oni jsou totiž těmi osvícenými, jimž bylo dáno porozumět a zvěstovat! Po tisíciletí nebyli například lidé schopni pochopit, co je to manželství a rodina. Bezpočet generací a kultur po celý lidský věk zůstával v temnotách, nikdo jim nezvěstoval, že manželství je také pro dvě osoby stejného pohlaví. Ale teď, na začátku 21. století, přicházejí a sdělují všem: je zde veliký čas prozření!
Opět si říkám, že to je jejich postoj, jejich vidění – a že o něm budu přemýšlet. Brzy však zjišťuji, že je po mně vyžadován pouze bezvýhradný souhlas. Pokud si v diskuzích dovolím zmínit třeba skutečnost, že také homosexuální páry se rozcházejí, že se mohou začít hádat a nenávidět, okamžitě se dozvím, že jsem zakomplexovaný chudák, co má problémy hlavně sám se sebou. To je má mnohokrát opakovaná (letitá) zkušenost.
Že si liberální křesťané většinou nezadají se zaťatými ideology, je věru smutné poznání. Zahájení letošních OH v Paříži máme stále v dobré paměti. Virální fake news, kdy na základě jednoho záběru napadlo nějakého zlomyslníka ztotožnit bizarní „diskotékově-přehlídkový“ výjev s rouhavým ztvárněním Poslední večeře, stalo se jim vítanou příležitostí! „To jsme se zase předvedli!“ – sypali si licoměrně popel na hlavu (míněno ovšem: já samozřejmě ne, ale oni, ti tmáři, se kterými nemám nic společného). A nekompromisně dávali najevo, že kdo má nějaké výhrady k mužům v ženských šatech a lodičkách č. 48, absolutně nepochopil křesťanství.
Jakési okázalé flagelantsví je poznávacím znamením značného množství těchto křesťanů. Rozumím tomu, že se před očima světa chtějí vymezit vůči „temným křesťanským proudům“, nicméně si počínají dosti neohrabaně.
Dokonce i tak erudovaný a inspirativní myslitel, jakým bezesporu je Tomáš Halík, někdy překvapuje zřejmou diskrepancí. Karikatury proroka Muhammada ve francouzském časopise Charlie Hedbo pokládá za „hloupé a cynické“. Ale pro divadelní představení, v němž Ježíš Kristus znásilňuje muslimku, má pochopení jako pro „cool theatre“. Tomu je opravdu obtížné rozumět. Zvláště pak v kontextu, kdy první případ skončil masakrem redakce časopisu, po němž se ze samopalů zvrácených islamistů jen kouřilo (na podlaze přes dvě desítky mrtvých), druhý případ pokojným vyvedením osvalených narušitelů z divadelního sálu policisty.
To, že se „cítím utlačován“ z obou stran, je pochopitelně hlavně dílem médií a sociálních sítí, kde jsou hlasy obou táborů zesílené, vskutku halasné. Pochybuji však, že by ten kravál dokázal někoho přivést na cestu víry. Naopak si myslím, že pokud tradicionalisté i progresivci prezentují ten svůj ideologický a kulturní boj jako evangelizaci, jde z jejich strany o značnou pošetilost.
„Trochu se vraždilo, trochu se kradlo / pereme, pereme, špinavé prádlo“ – připomínám si trochu provinile verše slavného středověkého básníka Villona. I já teď veřejně propírám, co by podle leckoho mělo zůstat „mezi námi křesťany“, zvláště s přihlédnutím k velkému množství primitivně předsudečných spoluobčanů, kteří církev nesnášejí. Avšak mám k tomu zřejmé důvody.
Jednak záležitosti, které jsem popisoval, ve veřejném diskurzu tak či tak už dávno jsou. Asi nejsilnější motivací je ale vědomí, že hlučně a bojovně pojímané konzervativní či liberální křesťanství vyvolává dojem, jako by to ani jinak nešlo, jako by bylo nutné přimknout se k tomu či onomu pojetí. Pokládám za důležité, aby bylo jasně řečeno, že tomu tak není. Křesťan může zdárně a angažovaně existovat i bez přívlastků konzervativní / liberální. A je docela možné, že takových je většina. Cítí-li se pak někdo váhající přitahován křesťanskou zvěstí, přičemž ho matou zcela protichůdní kazatelé (a karatelé), nechť si je jist, že opravdu není nutné následovat jejich myšlenkové pochody.
Jan Křtitel Izraelitům u Jordánu důrazně připomínal, že Bůh si může udělat syny Abrahámovi – a tady i katolíky, evangelíky apod. – z oživlých kamenů. Věru tak záleží především na tom, co Ježíš popisuje v podobenství o posledním soudu ke konci Matoušova evangelia – tedy na pokorné službě, připravenosti k oběti, milosrdenství. Abbé Pierre, věhlasný francouzský kněz, to dokázal shrnout do pozoruhodné definice života: „Život je trocha času, který byl dán naší svobodě, abychom se naučili milovat, a tak se připravili na setkání s Věčnou láskou.“
