Článek
Je zajímavé, že přestože jsem v podstatě díky svému původu chlapec z gruntu, hoch z vesnice, protože jsem se narodil v Čejči u Hodonína (tam, co se narodil také Masaryk, který se za to celý život upřímně styděl a později tvrdil, že se narodil v Hodoníně) a můj primitivní děda byl truhlář, stolař, sklenář, řemeslník, all in one, který celý život pracoval s různými druhy dřeva, a v rodině jsme měli pár lidí, kteří uměli zpracovávat proutí, a některé moje příbuzné byly geniální výtvarnice, které uměly vykouzlit ať už třeba vánoční ozdoby nebo velikonoční vajíčka, že z toho oči přecházely, tak mě nikdy nikdo nic z toho nenaučil. Ani se o to nesnažil. Až později můj kmotr mě naučil fotografovat a vyvolávat černobílé fotky, jemu patří dík, že mě naučil něco, co se mi později hodilo, a dá se říct, že mi to i ovlivnilo a změnilo celý můj život. Samozřejmě k lepšímu. Proto jsem později, když jsem dělal životního poradce, mohl odborně radit – hledáš ženskou? Nemáš holku? Nechceš celý život spát jenom s peřinou? Kup si solidní foťák a nauč se fotit! Když začneš nějakou holku na ulici očumovat ze všech stran, tak se lekne a uteče, možná ti předtím dá pár drobáků, ale když si přitom podržíš před nosem třeba Canon EOS R 5 s pořádně těžkým objektivem nebo Nicon D6 professional, začne dotyčná sama od sebe pózovat a osloví tě sama.
Uplést pomlázku mě taky nikdo nenaučil. Tento nápad jsem pojal až nedávno, ve svých šestasedmdesáti letech, kdy většina mé deprivované rodiny je už takzvaně pod drnem. Prostě jsem si přinesl z procházky v přírodě osm vrbových proutků a hned naostro jsem se pokusil uplést pomlázku. Trochu jsem měl povědomí, jak by to mělo vypadat, párkrát jsem to viděl na vlastní oči – a řekl bych, že se to docela povedlo. Takže jsem poprvé v životě prožil Velikonoce s vlastnoručně upletenou, místy možná trochu popletenou pomlázkou. Právě to vstoupilo do dějin.
Moje asistentka Monika zase zazářila při barvení a výzdobě vajíček. Mohlo by to být její hobby, s výsledky jsme mohli být naprosto spokojení. Samozřejmě jsme též sledovali různé relace a pořady a internetová vysílání na téma, co všechno obsahují barvy na vajíčka a barvy používané v lidové tvořivosti, jak jsou nebezpečné a kolik různých, pestrých, až přepestrých jedů do sebe člověk dostane, vždycky říkám, ano, mám tak trochu povědomí o tom, co všechno do sebe i bez slavení a odborného prožívání různých svátků ládujeme, a je to hrůza, lepší by snad bylo už rovnou nebýt, ale na druhou stranu všechna plus mají svá mínus a naopak.
Opět se tak dostáváme k řešení otázky, jestli je lepší chránit lidské životy tím, že lidem sebereme možnost samostatné obživy nebo se vykašleme na likvidaci ekonomiky a likvidaci celé naší společnosti a necháme všechno běžet samospádem.
Od začátku jakéhokoliv problému říkám a stále to opakuji, že pokud se ptáme, co je v našem životě nejdůležitější, zda zdraví, nebo peníze nebo přátelství, láska, mládí, popřípadě kamarádi, kteří nezklamou, zářná budoucnost, seberealizace nebo práce, tak ještě jednou - nejdůležitější jsou peníze. Nic jiného než prachy. Šušníky.
Vykašlete se na zdraví a na mládí, klidně i na přátele a na lásku, na city, to všechno jsou věci, které si můžete zařídit, dovolit, doslova „koupit“, ale pouze tehdy, když budete mít prachy. Když prachy mít nebudete, jste namydlení. Ne doslova, ale v přeneseném slova smyslu.
Zeptejte se kohokoliv z nejbohatších Čechů, co je pro vás ochoten udělat? Všichni to už dávno řekli - jsou ochotni odložit vám o měsíc nebo o dva vaše splátky na jejich konta.
Jakmile se ocitneme bez fungující ekonomiky a ti, kterým ještě bude něco jakž takž fungovat, nás už do svého kšeftu z jakéhokoliv důvodu nevezmou, tak jsme právě stiskli kohoutek u pistole, kterou si míříme na horní měkké patro.
Fungující ekonomika vždycky stojí lidské životy, odporovalo by přírodním zákonům, kdyby tomu tak nebylo, ale nesčetněkrát víc lidských životů se pomocí fungující ekonomiky podrží nad vodou a zachrání. Nikdo z těch lidí, kteří s vámi v současné době manipulují, není skutečný ekonom, ani skutečný obchodník. Nejblíže ke skutečným obchodníkům mají právě oni „nejbohatší Čechové“, kterým jsou ale jakékoliv „zájmy celku“ naprosto cizí a dokonale volné. Jinými slovy jsou jediní, kteří by mohli pomáhat, ale nepomohou.
I když máme před sebou jako nakonec skoro vždy svátky hojnosti a blahobytu, naskytne se i tak plno chvilek k zamyšlení. Je zajímavé, že když začnete studovat lidové zvyky, tak pomalu zjišťujete, že lid, co je lidem, tedy přímo odjakživa nedělal nic jiného, než oslavoval a cpal do sebe bohaté přebytky. Přejídal se a přepíjel a k tomu občas tančil a skákal.
A teď se prý najednou nacházíme v období ekonomické krize, nikdo neví, co bude dál, za co a z čeho zaplatíme nájem a kde vezmeme peníze na živobytí a jaké má osud pro nás připravené další scénáře. Kterou cestou se máme ubírat?
Co bude z našich dětí? Koncertní houslista, varhaník či flétnista, fotbalista, hokejista? Uživí mě, když zaběhnu stovku pod deset, ve fitku zdvihnu lokomotivu nebo budu rychle jezdit na sáňkách? Nebo se mám raději hlásit v Lidlu či Albertu ve skladu?
Psal jsem na tohle téma již mnohokrát a stále to opakuji, pokud chcete mít prakticky jistou budoucnost, tak toho dosáhnete, když budete dobří až nejlepší buď jako ajťáci, programátoři, překladatelé a učitelé cizích jazyků nebo se naučíte bleskurychle psát na klávesnici počítače a budou z vás copywriteři, protože práce se psaným slovem má budoucnost a pořád je lepší naučit se rychle psát než pracovat jako otrok.
