Článek
Kdo chce být nesmrtelný, ať zvedne ruku. Nikdo? Nu dobrá, můžeme přistoupit k bodu číslo dvě.
Věda je zatím vůči myšlence dosažení nesmrtelnosti skeptická, ale o to usilovněji nad ní bádá. Na nic zvláštního nebo převratného ještě nepřišla, ale objevila již mnoho možností, kudy cesta nevede. Od požívání žláz mladých či dokonce ještě nenarozených zvířat až k vysokým dávkám hormonálních preparátů. Jedním z posledních pokusů boje proti stárnutí bylo nasazení takzvaných antioxidantů. Přesto však myšlenka výrazného prodloužení věku pomocí chemických preparátů stále zůstává v říši fantazie.
Psychoanalytik C. G. Jung naznačil jistou možnost, jež se skrývá v současném rozvoji těla a ducha. Základní myšlenka zní, že ten, kdo přestane dělat rozdíly mezi tělem a duchem se nejvíce přiblíží k dokonalosti. A čím víc je kdo dokonalý, tím více je nesmrtelný.
Egyptská a tibetská kniha mrtvých říkají, že smrtí nic nekončí. To můžeme odsouhlasit, ale pouze v případě, že to platí spíše pro ty ostatní.
Známé symboly nesmrtelnosti jsou Uroboros, had požírající svůj vlastní ocas, obraz věčného koloběhu života a smrti, Fénix, posvátný pták, který stále znovu povstává ze svého popela, Caduceus, hůl, obtočená dvěma hady, znázorňující jednotu protikladů a spojení ducha a těla neboli mužského a ženského principu.
V pohádce o Zlatovlásce má babička v košíku hada, kterého Jiřík upraví svému králi k jídlu a když ho ochutná, začne rozumět řeči zvířat. Později se v této pohádce manipuluje s mrtvou a živou vodou, což všechno jsou symboly nesmrtelnosti.
Dějiny filosofie a náboženství jsou v podstatě o tom, že existuje jakási všeprostupující síla, která udržuje v chodu celý náš svět a člověk má jako jediný tvor tu výsadu, že ji může využít k regeneraci svého těla.
Staré náboženské texty a legendy stále dokola naznačují, že člověk může skrze svou mysl a skrze pochopení symbolů, které jsou všude kolem nás, dosáhnout čehosi, co je vzletně označováno jako „probuzení“ nebo „znovuzrození“.
Je v mýtech a legendách zrnko pravdy? A k čemu by to vlastně bylo?
Všichni víme, že než člověk získá vzdělání a potřebné zkušenosti, většinou už má tu zajímavější část života za sebou. Není ani divu, že v průběhu věků vznikla myšlenka na výrobu elixíru mládí a nesmrtelnosti. Kdo by nechtěl dlouho žít nebo dokonce být nesmrtelný, pokud by ovšem zůstal zdravý a mladý? Je jasné, že touha po nesmrtelnosti nespočívá jen v nesmyslně vysokém věku. Představa nesmrtelného vetchého důchodce jistě není tou pravou a nejvíce lákavou motivací.
Legendární věčný Žid Ahaswer byl nesmrtelný za trest. Vždycky, když už měl na kahánku, onemocněl zvláštní nemocí a zase omládl. Všechno trápení, které s sebou život nese, musel prožívat znovu a znovu.
Pro většinu lidí je otázka, co se stane, až mi bude osmdesát nebo devadesát, dost neveselá. Bude-li mi vůbec…
Co když budeme odkázáni na pomoc druhých? Co když budeme nemocní a osamocení? Nebylo by přece jen lepší zemřít ještě mladý a krásný, nezatížený stářím?
Jako děti jsme o stárnutí a o stáří neměli žádnou jinou představu, než, že se lidem po třicítce nebo čtyřicítce začnou zvětšovat obličeje a potom člověk tak nějak divně seschne, zhroutí se do sebe a vypadá jak přikrytý vrásčitou dekou. Samozřejmě nám bylo jasné, že tento hrůzný proces nás nečeká, že se nám vyhne a i když se dožijeme stejného a možná ještě vyššího věku, tak zůstaneme takoví, jací právě jsme.
Vzpomínám si, jak jsme někdy ve čtvrté nebo páté třídě obecné školy počítali, kolik nám bude v roce 2000, cože? Padesát dva? To je nemožné, takhle starý přece nikdo nemůže být. No, a potom se to, naprosto nenápadně přece jenom stalo a zase jsme prožívali šalebné chvilky plné děsu, když jsme se po letech potkávali se svými stejně starými spolužáky a teď jsme si říkali, no, potěš pánbu, to snad nemůže být pravda, jak všichni zestárli, jak to, že zrovna mně se to vyhnulo? Ano, vnímání času je docela srandovní záležitost.
Jsou lidé, kteří jsou celkem spokojení se svým životem. Někteří věří na reinkarnaci a domnívají se, že bez přispění vlastní vůle se po smrti znovu narodí a se stejnou filosofií se bude všechno opakovat.
Jsou ale lidé, kteří chtějí vzít osud do vlastních rukou. A chtějí se ve zdraví dožít vyššího věku.
Podle alchymie je možné vymanit se z reinkarnačního koloběhu pomocí regenerace, při které symbolická smrt a opětné znovuzrození proběhne ve stejném těle. Jak jsme už naznačili, je člověk jediným tvorem, který v tomto směru může uplatnit svou svobodnou vůli. Každý má možnost probudit v sobě „program nesmrtelnosti“.
Je až neuvěřitelné, že by stačilo změnit několik myšlenkových návyků a prodloužit si tak život o několik desítek let.
Proč se na tuto fantastickou možnost nepodívat trochu podrobněji? Je možné, zbavit se svých chyb? Změnit sám sebe?
K tomuto účelu dříve sloužily všechny posvátné budovy, chrámy, svatyně a kláštery, kde se měl člověk v klidu ponořit do svého nitra, aby přišel na to, co je pro něj skutečně podstatné a co je pouhým klamem. Všechny meditační techniky, náboženství a dokonce i prastaré věštecké systémy jako tarot nebo Kniha proměn měly člověku napomáhat k poznání sebe sama a hlavně všech věcí, ve kterých nejvíce chybuje.
Člověk, kterému se podařilo nahlédnout až na dno své duše, se nazýval adept, osvícenec nebo mistr.
Filosof Seneca prohlásil, že moudrému zřídkakdy vstoupí do cesty osud.
Vymlouvání se na osud je nejčastější chybou, které se člověk dopouští.
Dalšími chybami obvykle bývá to, že nemluví sám za sebe, ale ve jménu nějaké skupiny, strany nebo náboženství, prostě ve jménu umělých autorit a nechce akceptovat sexualitu.
Společným jmenovatelem všech těchto chyb je urputně racionální dělení věcí na špatné a dobré. Člověk, který se smíří sám se sebou, se dokáže smířit i se svým okolím a řekne si: „Věci jsou prostě takové, jaké jsou. Některé jsou příjemné a líbí se mi, jiným se raději vyhnu nebo se jim budu bránit, ale nebudu se snažit je vymýtit z povrchu zemského jen proto, že se mi nelíbí.“
STÁRNUTÍ
Mládí je něco, co mají jen mladí lidé, ale pouze staří by to dovedli moudře používat.
T. Wolfe
Je to docela vtipný citát, k němuž jsem dodal svoji vlastní památnou větu, starý člověk nemůže být mudrcem, protože kdyby byl mudrcem, nebyl by starý.
V dnešní době není umění žít do osmdesáti nebo ještě déle, ale je umění žít zdravě a spokojeně. Problémem stárnutí se začne zabývat každý člověk, který si před zrcadlem náhle uvědomí že právě překračuje práh tohoto zvláštního fenoménu. Mnoho prostých i vynikajících lidí si lámalo hlavu nad problémem, čím je stárnutí způsobeno. Na stárnutí ostatních lidí jsme si zvykli, očekáváme je a nijak nás neudivuje, ale vlastní stárnutí nás většinou zaskočí. Najednou si uvědomíme, že to, co pravděpodobně máme ještě před sebou je kratší než to, co máme už definitivně za sebou.
Mluvil jsem s lidmi, kteří si vzpomínali, že v dětství v nich stáří vzbuzovalo odpor. Nechtěli se bavit se starými lidmi, protože cítili, že jsou nemocní a slabí a že sešli z cesty. Staré lidi brali skoro jako jiný živočišný druh.
Když pak odešli plní života a ideálů ze školy a po deseti nebo patnácti letech se znovu setkali, zažili mnozí šok, když nemohli poznat své zestárlé spolužáky.
Říká se, že člověk je starý podle toho, jak se cítí. Životní pocity však jdou ruku v ruce se stylem myšlení.
Jedna moje asi devatenáctiletá známá si vzala o třicet let staršího muže a místo, aby si zachovala svůj mladý styl života, snažila se přizpůsobit jeho zájmům. Za několik málo let vypadala jako usedlá čtyřicetiletá paní. I když je pravda, že pořád lepší, než kdyby vypadala jako šedesátiletý, větrem ošlehaný rybář nebo plešatý myslivec.
Píši tyto řádky ve chvíli, kdy se pomalu chystám na své sedmdesáté sedmé narozky, kam dohlédnu, všude se lidé topí v daňovém šílenství, svět je naruby a o nic se nemůžete opřít. Životní jistoty neexistují.
Nejsem si ale zcela jist, že myšlenky, čili informace mají na tělesné blaho stejný vliv jako dědičnost. Nemůžu si pomoct, ale i lidé, kteří měli v životě štěstí na mladý kolektiv nebo se mohli doslova vyblbnout jak malé děti třeba proto, že se mohli živit jako umělci, hráli divadlo, hráli ve filmech, často hráli týpky, nadupané životní energií, holky z nich šílely a mladí borci, i starší borci a nejstarší borci, včetně dorostenců nad hrobem si ty holky mohli dovolit, měli peníze, měli domy, mohli cestovat, mohli natáčet co chtěli, čili si také mohli hrát na hrdiny – no a co? Pár umělců se dožilo stovky, to je pravda, ale to byli spíše výtvarníci, malíři, možná to čeká i pár fotografů, ale všechen ostatní potěr, ať to byli lidé šťastní nebo depresivní, tiše stárli jak podle statistických tabulek nebo podle již zmíněné dědičnosti, čili genetiky. Někdo se holt narodí s dlouhýma telomerama, jiný s krátkýma.
Stačí se podívat na známý problém dvojčat – podobná genetická výbava a jedno z dvojčat se dožije o dvacet let méně než to druhé.
Jistě si pamatujete skupinu The Beatles, prakticky stejné podmínky pro život a ve chvíli, kdy píši tyto řádky, jsou již dva několik let na pravdě boží a dva budou mezi sebou soutěžit o titul Dlouhověkosti jistě ještě celou řadu let.
Sean Connery, první agent 007, jmenuji se Bond, James Bond, všechno super, protlačil se až do devadesátky, v porovnání s naším spisovatelem Štefanem Kubínem, který se dožil 101 let, nic moc. Takže s tím pozitivním naladěním a hlavně tím, jak je nutné přijímat svět takový, jaký je, bych se moc neoháněl. Ano, stres je škodlivý, ale co lidé, kteří prožili několik let v koncentračním táboře a pak nám ještě vyrazili dech svou dlouhověkostí? Mám snad někomu, kdo si chce prodloužit život, doporučit delší pobyt v koncentráku? Arnošt Lustig (85) to nedoporučoval nikomu, přestože měl sám tuto chmurnou zkušenost za sebou.
Takže spojování emocionálního nebo emočního tréninku s dlouhověkostí bych asi spíše vynechal.
Ale pozor, vyskytly se i takové případy, kdy rodina adoptovala miminko, chlapečka jak tintítko. Oba noví rodiče měli nadváhu a samozřejmě i odpovídající názory, které se v realitě nadváhou projevují.
Do svých deseti let byl chlapec štíhlý a zdánlivě zdravý. Potom se u něj začala projevovat nejenom nadváha, ale i nemoc, která se v rodině dědičně vyskytovala. Za několik málo let se chlapec podobal své adoptivní matce.
Je docela dobře možné, že informace, které jsou nejdříve v myšlenkách se postupem času zapisují do genetické roviny. Pořád však jde o informaci, která se na svém začátku dá označit slovem myšlenka.
Můžeme si také představit, že myšlenka dokáže v daleko větší míře ovlivnit biologický proces, který právě probíhá. Když je proces u konce, není účinek myšlenek už tak silný. Těžko si například domyslíme chybějící část těla, ale můžeme urychlit srůstání jizev nebo kostí při léčbě zlomeniny. Zrovna tak se snadněji ovlivní dětský organismus v době růstu, zatímco měnit něco na dospělém těle je úkol přetěžký.
Na tomto místě musím upozornit na rozdíl mezi myšlenkou a „myšlenkou“ a na souhru myšlenek s tělesnou stránkou naší existence. K tomu, abychom mohli své myšlenky použít při tvůrčím procesu tělesných změn, musíme dosáhnout co největší myšlenkové koncentrace a navíc musíme duchovní cvičení spojit s cvičením tělesným.
Vědec se může zasmát představě, že by myšlenka mohla ovládat hmotu. Jistě, když budeme mluvit třeba o levitaci křesla v pokoji, můžeme se zasmát spolu. My ale mluvíme o ovládání nebo spíše ovlivňování biochemických pochodů v našem těle. A navíc, už to, že na naši myšlenku někdo viditelně zareaguje, je důkazem, že stavíme na reálném základě.
Při každé zamýšlené změně je důležité nasadit všechny možnosti, které jsou po ruce.
Když chce někdo zhubnout, tak nemůže sedět v křesle, cpát se cukrovím a koncentrovaně se vciťovat do představy tančící křehké víly. Ona totiž nepomůže ani dieta, dokud se nezmění celkové myšlení. Teprve se změnou celé osobnosti, to znamená i se změnou názorů, se změní kvalita metabolismu a tělesná váha. V tom je celé tajemství té záhady, kdy si říkáme, že je divné, když se někdo cpe od rána do večera a přitom je hubený jak lunt, zatímco já si dám lžičku neslazeného čaje a přiberu půl kila.
V praxi se často mluví o takzvaném kalorickém deficitu, kdy se složitě počítají kalorie nebo jouly a dbá se na to, aby příjem kalorií byl o poznání menší než sportovně pohybový kalorický výdej. Je to sice snadno pochopitelné, ale zrovna tímto způsobem to nefunguje. Kdyby to fungovalo, tak by fungovalo i výživové poradenství. Které většinou také nefunguje.
Mnoho případů dokazuje, že myšlenky jsou rozhodujícím faktorem i při rychlosti stárnutí. Nejdříve totiž začnou podléhat lidé, kteří nemají vztah ke svému tělu, nikdy moc nepřemýšleli o svém vzhledu a na používání zrcadla pohlíželi jako na bezmála úchylný projev narcismu.
Všimněte si, jak vypadají všichni ti guruové a duchovní vůdci, kteří hlásají, že hmota a tělo jsou jen klamem a prokletím, či pouhou schránkou na duši. Není náhodou, že se podobají svým názorům a podle nich také končí. Většinou nevzhlední, staří a prostoupeni nemocemi.
Všimněte si také, jak vypadá celá řada módních návrhářů a teoretiků.
Móda je totiž vytváření klamu a jejím účelem je zakrýt často ne příliš lichotivou skutečnost a předvádět ji v nepravdivých dimenzích. Už dávno jsme si zvykli posuzovat člověka podle drahého obleku a ne podle toho, jak ve skutečnosti vypadá a jaký opravdu je.
Zrcadlo je vynikající prostředek, pomocí něhož se můžeme nejen povrchně pozorovat, ale i studovat své nitro. Všechna varování před „čertovým střípkem“ jsou absolutně zbytečná. Naopak, když postavíte velké zrcadlo přímo k dětské postýlce, uděláte obrovský kus vynikající práce při utváření dětské dušičky. Dítě se začne pozorovat, začne se pitvořit a bude si zkoušet různé grimasy. Což samozřejmě nepovede k žádnému egoismu, ani k ničemu negativnímu. Naopak, dítě se naučí uvědomovat si sebe sama (nebo samo sebe) a jakmile prozkoumá jeden vesmír, totiž ten vlastní, bude mu jasný i vesmír ostatních.
Ale zpátky k problému stárnutí. Přibližně kolem třicítky se začínáme upevňovat v názorech jako „už to nemůžu nosit“, „už se tak nemůžu chovat“ nebo „už se to ke mně nehodí“.
Učebnice asertivity (správného chování) a pozitivního myšlení se zmiňují o tom, že stejně smýšlející lidé se zákonitě setkávají a rádi se vzájemně utvrzují ve svých nepravdách. Zvláště, když se mluví o stárnutí. Zaposloucháte-li se do rozhovoru starších lidí, zjistíte, že hlavním tématem téměř každé konverzace jsou nemoce a celková nespokojenost.
Jenomže, jakmile se začnete s někým stýkat, počítejte s tím, že na vás začnou přeskakovat informace z jeho osobnosti a z jeho života. A budou na vás působit.
Stane se, že někdo vstoupí do nějaké legrační sekty a jeho známí si marně lámou hlavu, jak to, že se takový inteligentní člověk nechal nachytat na zjevné sektářské bláboly a jak to, že se mohl tak výrazně změnit? Skupina, hnutí nebo parta působí na jednotlivce, který se stává jejím odrazem. Podle stejného zákona si jednou začnou být podobní i dlouholetí manželé, dítě se začne podobat svým rodičům a dokonce i pes svému pánovi, když už ne obličejem, tak alespoň nemocemi nebo chováním, které přebírá od „vyšší“ autority.
Odedávna panuje všeobecná domněnka, že stáří s sebou nese pocit bezmocnosti, beznaděje, pesimismu a zoufale nevratné jednosměrnosti toku času.
Dovolil bych si tvrdit, že nejdříve se na scéně objeví pesimismus a beznaděj, teprve potom začneme stárnout.
Co si máme myslet o muži, který by mohl být na vrcholu svých sil, když se každý den po večeři podívá na hodinky, pokrčí rameny a jen tak sám pro sebe si povzdechne: „A máme další den v p*deli.“
Jiný zase řekne: „To je hrozný, na tu televizi se už opravdu nedá dívat,“ načež ji zapne a civí na ni až do rána.
Moje nejmladší teta si zase zvykla říkat na všechno: „No, to je konec…“ pak ale ve všem zase pokračovala, jako kdyby nic neřekla.
Na druhou stranu se kolikrát někdo o něco snaží a okolí mu hází klacky pod nohy, jakoby ho doslova chtělo přinutit k bezradnosti a beznaději. Je zajímavé, že i kdybyste chtěli třeba dobrovolně sázet stromy nebo zušlechťovat okolí, narazíte většinou na chybějící povolení nebo vás začnou stíhat, že děláte něco načerno. To vše ovšem patří ke skutečnosti, s níž se musíte naučit vyrovnat.
Gerontologie je věda o stáří, která toho sice moc nevyzkoumala (možná proto, že je to ještě poměrně mladá věda), ale může se zatím pochlubit alespoň tím, že objevila v těle jakési hormony, které způsobují změny v organismu typické pro vyšší a vysoký věk. Proč se však tyto hormony začnou tvořit, nikdo neví.
Z biologického hlediska se dá říct, že začínáme stárnout, jakmile se dokončí vývoj nervové soustavy a mozku. Podle jiných, dost šokujících výzkumů začíná proces stárnutí už v okamžiku početí. Vždyť i spermie a vajíčko podléhají procesům stárnutí.
Představa, že buňky stárnou už ve chvíli, kdy se vyvíjejí, není příliš radostná, ale je pravdivá. Stárnutí je vlastně nejvýraznější činnost živé hmoty. Jakoby sám život nebyl nic jiného, než donekonečna se opakující stárnutí a umírání. Zánik a stvoření, smrt a život prostě tvoří dokonalou jednotu. Je naprosto nemyslitelné, že by jedno mohlo být bez druhého. Přesně tak, jak je to v té pohádce, v níž chytrý švec přelstil smrt a přilepil ji na stoličku. Smrt byla polapena, nikdo neumíral, všichni místo na hřbitově hnili doma u televize, ale on se ani nikdo nerodil, život se zastavil.
Je otázka, jestli i smrt může zestárnout a zemřít a hlavně jak by se to projevovalo a k čemu by to bylo. Možná tak pro zasmání.
Je docela poučné představit si, jak staré jsou atomy, ze kterých jsme složení. V podstatě máme docela slušně stará těla. Voda, která tvoří zhruba tři čtvrtiny našich osobností, existovala dávno předtím, než se na Zemi objevila první přeslička. Žádný z atomů, ze kterých jsme složeni, nežije, ani neumírá. Jsou to atomy, které jsou v podstatě stejně staré jako vesmír. Nemohou stárnout ani se měnit, rozhodně ne v průběhu mizerných pár miliónů nebo miliard let.
Naše tělo je fantastickým propojením toho, čemu se říká životní síla a mrtvá hmota, není proto ani divu, že alchymie přišla s myšlenkou uzavřít řetěz opakujících se zrodů a smrtí do koloběhu, odehrávajícím se v jednom těle.
Jak je to s lidmi, kteří se dožili výrazně vyššího věku?
Všimněte si, že tito lidé jsou vždycky jiní. Jsou to vyhraněné individuality. Ne, že by na rozdíl od ostatních pili kozí mléko, jedli hodně tvarohu a po ránu se myli ledovou vodou, ale nikdy neuvažují stereotypně, umí se přizpůsobit, mají zdravý přístup k sexualitě, kvůli ničemu se zbytečně netrápí a neustále přemýšlí o nových a reálných životních plánech. Dokáží se snadněji než ostatní vyrovnat se ztrátou hmotného majetku a často jsou to lidé, kteří něco tvoří rukama. Je to důležitá okolnost, která by mohla vypovídat o vyšší aktivitě pravé mozkové hemisféry nebo prostě mozku jako takového. Ostatně, když se člověk „zblázní“, obvykle mu nejvíce pomůže pracovní terapie. Děti pořád dělají něco rukama. Skládají stavebnice, malují, modelují, učí se hrát na hudební nástroje, prostě se z velké části doslova realizují rukama. Pohyb má v sobě cosi radostného a živočišného. Není divu, že bez pohybu začne člověk podléhat depresím a uzavírá se do sebe.
Můj děda byl truhlář, celý život tvrdě pracoval a do svých devadesáti let každý den cvičil. Přitom pořád o něčem filosofoval. I když to bylo takové to pseudofilosofování vesnického primitiva, kterým prostě byl, co si budeme lhát do kapsy, vždycky se zatvářil, jako kdyby chtěl přeformulovat ústavu a potom zamyšleně pronesl: „A to mi řekni, co si o nás asi myslí takový mravenec, když nad ním stojíme? Co si asi tak může myslet?“ Tenkrát mě to ještě nenapadlo, později už ano, že největší problém celého našeho dědy nebyl v tom těžko odhadnutelném mravenci, který ho duševně pronásledoval celý život, ale že nikdo z rodiny nevěděl, co si myslí on, náš děda. Ale v jádru se mu podařilo vybudovat si pro sebe takový menší svět, složený z baráku, dílny, příjezdového dvorku, prasečího chlíva, králíkárny a pole, kde rostlo obilí, kukuřice, dýně, brambory a ovocné stromy. Prostě takový malý Svět podle řepáka Garpa Zaviačiče, kde platila čejčská pravidla moštárny, jo, dala by se podle dědy napsat kniha, zvláště zajímavé kapitoly by pojednávaly o tom, jak zahýbal své manželce, staré, chorobně podezíravé babě, která svého filosofujícího truhláře hlídala na každém kroku od rána do večera, čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu a stejně se to Čejčskému Garpovi – Zavináči mnohokráte povedlo.
Tvůrčí lidé, kteří měli možnost se v životě realizovat a přitom se nevysilovali snahou řešit neřešitelné konflikty se dožívali vysokého věku.
Sochař a malíř Michelangelo Buonarotti se dožil 89 let, vynálezce a malíř Leonardo da Vinci 67 let, malíř Pablo Picasso 89 let, fyzik a showman Albert Einstein 76 let, hvězdář Galileo Galilei 78 let, fyzik, filosof a alchymista Isaac Newton 84 let a třeba i nás spisovatel a lidový vypravěč Štefan Kubín 101 let nebo Bohumil Hrabal 83 let.
Naproti tomu duševně rozervaní básníci a spisovatelé, kteří si věčné konflikty brali příliš k srdci, se dožívali nízkého věku. Prokletý básník Francois Villon zemřel v 32 letech, beatnický básník Václav Hrabě se dožil 25 let, básník Guillaume Apollinare 38 let, proletářský básník Jiří Wolker 24 let, zakřiknutý spisovatel Franz Kafka 41 let, romantický buřič Karel Hynek Mácha 26 let a výrazně iracionální Božena Němcová 42 let.
Nedožili se příliš vysokého věku, jakoby se vyčerpali tím, že na svých bedrech nesli ventilované sociální problémy a zamýšlené společenské změny. Věk umělců je vůbec zajímavá záležitost, protože zde narazíte na plno zdánlivých paradoxů. Například malíři krajináři se dožívají kolem čtyřiceti let, ale jeden ze zakladatelů impresionismu Claude Monet, což byl vlastně také krajinář, se dožil 86 let.
Zasloužilo by si to ucelenou studii, jistě zde hraje svou roli pocit seberealizace, společenské uplatnění, duševní a sexuální uspokojení a naplnění životních cílů v tom smyslu, jestli se dotyčný realizoval pro svou potřebu nebo chtěl změnit svět.
Přicházíme tak k otázce, co tedy v nás vlastně stárne? Určitě bude zajímavé se nad tím ještě důkladněji zamyslet.
