Článek
Mládí není období života, ale duševní stav.
J. W. Goethe
„Kdo chce žít navždy?“ ptá se v nádherné písničce Freddie Mercury, který paradoxně zemřel tak mladý.
Otázkou nesmrtelnosti se člověk zabývá od doby, kdy si začal uvědomovat smrt jako konec „pozemské existence“.
Proč ale musíme jednou z tohoto světa odejít a navíc většinou zrovna ve chvíli, kdy se nám konečně podaří nashromáždit zkušenosti, které hrdě označujeme jako „životní“?
Touha zvítězit nad smrtí se objevuje v mnoha legendách. Ať už to bylo pomocí kamene mudrců, nápoje nesmrtelnosti nebo mrtvé a živé vody. Vše mělo jen jediný účel – vyskočit z řeky Času na břeh věčnosti a zachránit se před zánikem.
Když se člověk dívá na práci archeologů a pozoruje kosterní pozůstatky, říká si, proč vlastně máme tak dimenzované kosti, že vydrží desítky tisíc let? A ještě k tomu zahrabané někde v zemi. Naskýtá se otázka, jestli skutečně mudrcové dávnověku neměli pravdu, když říkali, že můžeme své tělo donekonečna regenerovat.
Představa tělesné schránky jako „pouzdra na duši“ vedla k přesvědčení, že když se tělo po smrti zachová, mohla by se do něj duše eventuálně i vrátit.
Balzamovači proti této myšlence nic nenamítali a pilně jednu mrtvolu po druhé pečlivě balzamovali, stejně jako proti ní neprotestují ani dnešní majitelé kryotechnických zařízení na přechovávání zmrazených zesnulých.
V Novém Mexiku, ve městě Phoenix, čeká na svou druhou šanci několik desítek a dnes možná už stovek zámožných předplatitelů, jejichž těla jsou uložena v kovových kontejnerech s tekutým dusíkem. Ti, kteří neměli dost peněz na zmrazení celého těla, si zaplatili alespoň zmrazení a uložení hlavy. Nevím, jestli si místo hlavy nebo k hlavě nechal někdo zmrazit ještě něco jiného, ale většinou, i když se často jedná o podivuhodná rozhodnutí, spojená se smrtí, jsou lidé náchylní přidržovat se určitých konvencí.
Společná naděje, ve kterou všichni doufali, byla, že je někdo v budoucnosti dokáže opět oživit a vyléčit z nemocí, na které v době jejich úmrtí ještě nebyl lék.
Nejznámějších symbolem nesmrtelnosti je bájný pták Fénix, který se jmenuje stejně jako město, kde se zmrazování nebožtíků za účelem eventuálního pozdějšího znovuoživení provádí. I když pták se tak jmenoval první, město až po něm.
Měl jsem možnost Phoenix navštívit, přiletěl jsem, ne jako Fénix pomocí vlastních křídel, ale jako turista letadlem a pokračoval autobusem až do Santa Fe, ale tak nějak pocitově bych to odhadl, že zmrzlinářská metoda nebude tím nejšťastnějším řešením problému nesmrtelnosti. Nebo spíše problému smrtelnosti.
Na téma věčného života byla napsána spousta knih a článků, stejně tak je nesmrtelnost věčným ústředním motivem mnoha filosofií a všech náboženství.
Taoismus, jóga a tantra nejsou o ničem jiném, než jak v sobě probudit hadí neboli životní sílu a když už ne zastavit, tak alespoň radikálně zpomalit proces stárnutí.
Nalezení uspokojivého řešení problému smyslu života, stárnutí a smrti patřilo k důležitým úkolům všech duchovních vůdců. Mnoho novodobých mesiášů o sobě až do své smrti s oblibou prohlašovalo, že jsou nesmrtelní.
Ve své době známý iluzionista, mistr úniku Harry Houdini tvrdil, že dokáže uniknout i ze spárů smrti a že má nadpřirozené schopnosti. Na jedné přednášce o sobě prohlásil, že přežije jakoukoliv ránu. Po skončení přednášky k němu přistoupil jeden posluchač a nečekaně jej prudce udeřil do břicha. Houdini na následky úderu zemřel. Sice ne hned, mělo to trochu komplikovaný průběh, ale shrnuto do příslovečné kostky, to tak nějak bylo.
Vždycky si dávejte pozor, když se někde něco semele nebo by vás mohl na ulici někdo přepadnout, na nečekané údery, nárazy, kopy a na útoky zezadu a zboku. Stačí krátký, svižný a hlavně nečekaný úder zboku nebo zezadu do spodní čelisti, respektive do čelistního kloubu – a v osudové roli zasaženého, z místa činu po svých neodejdete. Stejně, jako by neodešel ani ať už echtovní nebo reinkarnovaný Houdiny.
Nesmrtelný byl prý hrabě ze Saint-Germain. Byl to alchymista, umělec, vědec a diplomat, který na sebe upozornil tím, že ovládal celou řadu jazyků a vyznal se snad ve všech vědách, možná i těch, které ještě neexistovaly a v celé řadě řemesel. Prostě takový hodinový manžel s vysokoškolským diplomem z osmnáctého století. Byl zajímavý i tím, že ve společnosti nikdy nejedl a dokázal měnit svůj zjev tak, že ho často nepoznali ani jeho přátelé. Jistě se jednalo o výjimečnou osobnost, je však dobré si připomenout, že ve vyšších společenských vrstvách vždy patřilo k dobrému tónu být něčím zvláštní.
K vybrané skupině nesmrtelných údajně patřil i tajemný Fulcanelli, slavný alchymista a spisovatel, o němž se tvrdilo, že má kámen mudrců a že dokáže ovládat tělesnou regeneraci. Samozřejmě je pravda, že je pořád lepší mít kámen mudrců, než žlučníkový či ledvinový kámen. Roku 1926 vydal pozoruhodnou knihu Tajemství katedrál o skrytém poslání hermetické symboliky. Přestože Fulcanelliho totožnost nebyla nikdy zcela jasná, nacházejí se dodnes lidé, kteří tvrdí, že se s ním nedávno setkali. Budu se ho na to muset zeptat.
Do zvláštní kategorie popisů odolnosti organické hmoty vůči rozkladu, patří legendy o lidech, většinou svatých, jejichž těla zůstala po smrti zachována v původním stavu. Jako příklad si uvedeme známou legendu o sv. Cecílii. Původně to byla bohatá Římanka, která se nechala pokřtít a odmítla obětovat pohanským modlám. Za to ji stihl krutý trest. Nejdříve ji zavřeli do přetopené lázně, kde ji chtěli udusit horkou párou. Když vyšla nedotčená ven, odevzdali ji katu, aby ji sťal. Cecílie byla třikrát za sebou ťata do šíje, přesto však svou popravu přežila. V krutých bolestech zemřela až za tři dny. Byla pohřbena v katakombách sv. Callista a o několik let později se zjistilo, že její tělo nepodléhá zkáze. Tato skutečnost se potvrdila koncem 16. století, kdy ji bylo možno spatřit ve stejném stavu, v jakém se nacházela v den své smrti. Byla prohlášena za svatou a stala se patronkou houslařů, varhaníků a hudby.
Na otázku, proč je v legendách často tolik krutosti, je jednoduchá odpověď – jde o symboly.
Chmurnou legendu o špatně popravené Cecílii lze z hlediska symboliky vidět v úplně jiném světle. Postava věčné ženy má podle dávných tradic význam životní a sexuální energie, tedy přesně těch veličin, které se nám v dospělosti pomalu, ale jistě odcizují.
U všech národů vystupuje v roli životní energie žena, uctívaná jako měsíční bohyně. V Indii to byla Dévi Šakti, neboli hadí síla.
Velké C na začátku jména Cecílie, rovněž prozrazuje sílu Měsíce. Říká se, že když se tato síla probudí, uslyší její majitel podivné zvuky a dokonce i hudbu. Jistě ne nadarmo byla sv. Cecílie patronkou hudby.
Všimněme si dalšího jinotaje, vroucí vody a vodní páry jako symbolu sexuálního vzrušení. V alchymii a v magii se pořád něco vaří. Na řadě alchymistických obrázků přitom často sedí v kotli s vařící vodou lidská postava. Jedná se snad o návod ke kanibalismu?
Zachovejte klid, jde opět o symboliku – zadumaná postava v kotli je totiž opět naše známá sexuální síla, která potřebuje trochu rozehřát. Kotlem nebo nádobou se totiž označovala spodní část lidského trupu – sídlo sexuální energie. A jsme doma!
Záhadný obrázek nesmrtelného mága nebo jogína, sedícího v kotlíku s vroucí vodou říká, že životní síla se dá aktivovat sexem. Jak ostatně víme z tantrických spisů, odehrávala se pravá orientální alchymie převážně v posteli, přičemž laboratoří bylo vždy vlastní tělo. I naše Cecílie přežila své „uvaření“, to znamená, že sexuální energie se přeměnila na životní sílu.
Tři rány do šíje mají neméně zajímavý význam. V krční části páteře se podle tantrického učení nachází čakra času. Její aktivace má neuvěřitelné následky – na dotyčnou osobu přestane účinkovat normální plynutí času. Mnohokrát bylo popsáno, že se mrtvá těla po neodborně provedené popravě nerozkládala.
Kat, který znal tajemství svého řemesla, věděl, jak hlavu správně setnout, aby se čakra času nadobro zničila. Pravým účelem useknutí hlavy bylo trvalé porušení této časové čakry. Byl to absolutní konec existence popraveného člověka a dokonce i konec nesmrtelného upíra. V opačném případě znamenala aktivace čakry času prodloužení života a načerpání nových sil.
Symbol popravy v legendách většinou znamená zastavení času. Ovšem pozor – v symbolice se nejedná o zabití, ale o procvičování krční páteře a šíjových svalů. I když pro mnohé z nás by se důkladné procvičení páteře možná rovnalo popravě.
Je zajímavé, že už jen rozhýbání krčních obratlů dokáže člověka uchránit před angínami a chřipkami. Podle starého učení jsou tyto nemoce způsobeny nepochopením chyb z minulosti. Proto se také čakra času obyčejně ozývá ve chvíli, kdy nás sužují nepříjemné vzpomínky.
V hermetické symbolice se vyskytují obrazy rozetnutí gordického uzlu, useknutí hlavy bílého koně nebo useknutí hlavy Medúzy. Podobné je stětí pohádkového Jiříka, které se odehrálo krátce poté, co získal Zlatovlásku. Jde opět o jinotaj, ukazující na zvládnutí procesu vnitřní regenerace. Rána do vazu, rozetnutí složitého uzlu nebo dekapitace (stětí) je opět symbolem, jenž v prozaické skutečnosti znamená, že člověk by se měl soustředit na tu část krční páteře, která je nejvíce zatěžovaná při pohybech hlavy. Už jen myšlenková koncentrace sama o sobě postačí k tomu, aby se zablokovaná čakra částečně aktivovala.
Když vás trápí záležitost z minulosti nebo máte starosti o budoucnost, začne vás jakoby náhodou bolet za krkem, právě v těch místech, kde je čakra času.
Osvobození myšlenek, akceptování sexuality a správné vidění reality působí jako spouštěč zvláštního biologického programu – onoho bájného elixíru mládí, jenž vede k trvalé změně struktury tělesných tkání. Energie, která tuto změnu způsobuje, byla odedávna připisována ženskému principu. Není proto překvapující, když zjistíme, že legenda o sv. Cecílii je současně legendou o potlačování ženské sexuální energie.
Několik set let byla žena pokládána za vedlejší produkt při stvoření člověka a dokonce za nástroj ďábla.
V krční části páteře se shromažďují problémy a konflikty mezi mužským a ženským vnímáním světa. Není to už jen čakra času, ale i čakra pronásledovaných čarodějnic a místo, kde člověk pociťuje své společenské znásilnění, skoro jako popravu. Nevěřte na bolesti z „přeležení“ hlavy. Pokud budete spokojení se svým společenským zařazením, tak můžete spát zkroucení jak paragraf a hlavu si nepřeležíte.
Krční část páteře je jediné místo, které může symbolizovat jasnou volbu, buď vpravo nebo vlevo. Vpravo hleď nebo vlevo hleď! Pokud jste zarytý pravičák a hlava se vám během spánku zkroutí doleva, můžete mít ráno pocit nešťastně přeleželé hlavy. Je to samozřejmě trochu přehnané, ale takový ten základ tohoto problému se zde určitě skrývat bude.
Doporučená literatura: Kniha svatých (nakladatel Svojtka 2011)
Lexikon Magie, Milan Nakonečný (nakl. Ivo Železný 1995)
