Článek
Občas jsme se s přáteli bavili na téma, co bychom dělali, kdybychom najednou měli na kontě třeba padesát miliónů korun. Já jsem vždycky říkal, no, co bych dělal, splatil bych dluhy a pak bych se snažil, aby další už nevznikaly.
Což je ovšem ve špatně a neodborně nastavené státní ekonomice úkol přímo nadlidský. Často nepomůže ani plné nasazení osobní či kolektivní geniality.
Ale i tak jsem se občas dokázal do určité míry uvolnit a vyslechnout si nápady svých přátel, kteří za imaginární peníze podnikali výlety kolem civilizovaného světa, popřípadě věnovali část svého jmění na psí útulky, výzkum kosmu nebo na meziplanetární cestování. To je dobrodružné i veselé.
Uznejte sami, že už jen představa mezinárodní přístavní krčmy, plné různých pochybných existencí a individualit někde na Marsu, z nichž nikdo nemá v ruce mobilní telefon, jako to bylo třeba ve filmu Total Recall, je docela humorná.
Jinak si přátelé ve svých představách za získané či nalezené peníze většinou pořizovali auta a domy, popřípadě se s nacpanými kapsami vesele křenili na vyzývavě zaoblené krásky, kroutící se uprostřed futuristického provozu někde na slunné pláži nebo v dobře zásobeném baru.
Jedna originální slečna se nedávno nechala slyšet, že správná reakce muže, po zjištění, že má na kontě padesát miliónů, by měla znít, proboha, kde je ten zbytek?
A opět se zde projevila naše stará známá synchronicita, protože přesně tohle se stalo jednomu mému dobrému známému, který zdědil šedesát miliónů a když si chtěl koupit dům v Praze, tak zjistil, že jeho finanční poradce při práci na zhodnocení vkladu všechny peníze nenávratně probendil. Částečně na burze a zbytek při nákupu a v rámci snahy o prodej zaručeně kvalitních kryptoměn. Na kontě zbylo mému důvěřivému známému něco kolem padesáti korun.
Všiml jsem si jedné docela zajímavé skutečnosti. Když je někdo chudý, tak je chudý a chudým zůstane, i kdybyste do něho cpali půjčky, dotace a finanční podpory ze všech stran.
Být nuzák je něco jako charakter, který též zůstává po celý život stejný.
I kdybyste se dotyčného nebo když by na tom byl hodně špatně, tak postiženého, snažili vychovávat, ovlivňovat nebo na něho zkusíte působit laskavým slovem jako je to v metodě ho´oponopono nebo různými buddhistickými nenásilnými metodami nebo i brutálním vymýváním mozku, nic se nezmění.
Charakter může změnit jen přímý úder seshora do hlavy, potom se může i z dobromyslného Dobromila stát hrůzyplný psychopat, ale aby došlo ke zmírnění agresivního chování, to snad bylo pozorováno jen u lobotomie, ale je zde nebezpečí, že dojde k celkové poruše osobnosti. Lepší je pracovat s předpokladem, že ohledně charakteru a ohledně financí se u většiny lidí nezmění prakticky nic.
Bylo popsáno mnoho zajímavých i jímavých příběhů, kdy nemajetný člověk k vyšším ziskům přišel, ale jak k nim přišel, tak vysoké příjmy od něho zase odešly, nechaly ho na holičkách a nebylo co řešit.
Často si i štěstí a světská sláva sednou na nezajímavého člověka, který v životě nikoho nepobavil, nepotěšil, ani ničím nezaujal a moc toho nedokázal a najednou se z něho stane téměř svatý, vážený a oslavovaný. Potom ho to časem zase přejde a nikdo si na něho nevzpomene, ani si ho nevybaví, kdyby se k jeho osobě řeč přiblížila.
Určitě by bylo zajímavé sepsat katalog absolutně nezajímavých lidí, kteří nikdy nikoho nepřekvapili žádným originálním nebo užitečným nápadem a přesto se stali na nějakou dobu, na sezónu nebo na dvě natolik známými, že o nich vědělo celé město nebo celá vesnice. Popřípadě celá městská čtvrť.
Nemáme čirou náhodou právě nyní mezi sebou několik podobných exemplářů, díky nimž ztrácíme to nejvzácnější co máme – svůj čas?
