Článek
Většina lidí si dovede představit magické zrcadlo, hodně lidí si dokáže představit magické okno a hodně lidí si umí představit i magické dveře. Je to vždy spojené s pomyslným rozdělením dvou světů.
Magická je přitom hlavně ona hranice, která odděluje to, co je uvnitř od toho, co je venku. Nebo je odděleno něco, co je v jedné části prostoru, od něčeho jiného, co je v druhé části. Černá díra nebo červí díra - stane se, že náhodou narazíme na červí díru, tak i když jsme hodně zvědaví, tak nikdy nevíme, co je na druhé straně. Jiný prostor? Jiný vesmír? Kdo má odvahu strčit hlavu do červí díry?
Jakožto zkušení čtenáři nebo zkušení konzumenti sci-fi žánrů víme, že na druhé straně se může skrývat prakticky cokoliv. Když budeme opatrní, tak zvolíme třeba takový napůl magický způsob nahlédnutí do zákulisí trojrozměrného prostoru a sáhneme po magickém zrcadlu. Pokud budeme mít větší odvahu, zkusíme nahlédnout k sousedům skrz magické okno, ale už si musíme dát pozor, aby nám na druhou stranu třeba něco nespadlo, z toho by mohl být podobný průšvih, jako kdybychom se na skok vrátili v čase, podívali se do minulosti, ale změnili bychom tam nějakou maličkost, která by stylem „mávnutí motýlích křídel“ narostla do současnosti do obludných nebo až neřešitelných problémů. Určitě mi to potvrdí všichni, kteří už v minulosti (někdy v minulosti) byli.
Nejodvážnější z nás by s velkou pravděpodobností vstoupili do sousedního prostoru skrz magické dveře.
Dveře jsou zvláštní tím, že dovolují transport celé osoby. Od toho jsou to dveře, aby se skrz ně mohl kdokoliv (pro koho jsou určeny) dostat z lokality A do lokality B. Přitom se ale může stát prakticky cokoliv. Přejdete do druhé místnosti nebo do druhé scény, dveře přibouchne průvan, nemusí být ani moc magický a jste zachycení v jiném prostředí, v jiných životních podmínkách, v jiném světě, jste prostě jinde. Často až tak, že není cesty zpátky. Což mi potvrdí každý, kdo někdy seděl.
V psychologii zkoumali vědci (většinou psychologové jak už to tak chodí), jaký vliv na psychiku má rozdělení prostoru na několik částí, když je k dispozici cokoliv, co oba prostory spojuje - ještě jednou si můžeme vzpomenout na klasickou díru nebo také noru, podzemní jeskyni (prázdnou nebo zatopenou), můžeme k sousedům nahlédnout pomocí zrcátka nebo periskopu, přičemž mohou být ukryté prostory, i když to nevidíme, spojené podzemní chodbou, tunelem, potrubní poštou a samozřejmě také okny nebo dveřmi. Proto jsou všechna tato zařízení, která většinou slouží ke komunikaci obyvatel jednotlivých multidimenzionálních skrýší zahalena oparem tajemna.
Nikdy nevidíme všechno, co se vedle děje, pokud tam ale vstoupíme, vidíme všechno jasněji, i když asi ne úplně všechno, ale hlavně to, co po určitém vysvětlení jsme schopni alespoň částečně pochopit.
A zase tady máme hromady magicky působících artefaktů, zámků, klíčů, průchodů, dveří, točitých schodů, síní a předsíní a spojovacích chodbiček a protože náš mozek se dokáže naladit na různé prostory, v nichž se nacházíme, bude jinak pracovat třeba v jeskyni nebo v zemljance, jinak bude pracovat, když budeme někde sedět s pytlem na hlavě a jiné výkony bude podávat v panelákovém pokoji nebo venkovské kuchyni.
Systém práce našich neuronů a celé centrální nervové soustavy se projeví hlavně v činnosti paměti - proto je důležité tyto věci studovat. Musíme najít odpovědi na otázky, proč se hůře učíme v malých, nevětraných místnostech nebo proč se lépe učíme, když nejsme sami nebo naopak, proč se někdy lépe učíme, když jsme sami. Které předměty a v jakých velikostech a v jaké sestavě nám pomáhají při zvyšování výkonu paměti a které předměty naopak naši paměť při práci vyloženě ruší a jsou spíše na překážku.
Vězte, že při určité sestavě nábytku a doplňkových předmětů a při určité kombinaci klidu a pohybu (jako je tomu například u peripetické školy, kdy se učíme během chůze), můžeme dosáhnout takových výkonů paměti, že by se výsledky daly označit jako „strojové“. Nebo bychom dnes řekli - na úrovni umělé inteligence.
V roce 1967 jsem sestavil podmínky svého vlastního, nepříliš známého a nepříliš slavného, ale mnou sestaveného originálního pokusu, s tím, že jsem se pokusil zapamatovat si jednu větu z německé učebnice chemie a potom (aniž bych si tuto větu kdykoliv opakoval či jakkoliv „osvěžoval“ jsem se pokoušel vždy po jednom roce, po dvou letech a po třech letech a tak dále, vybavit. Dnes se píše rok 2025 a věta, kterou jsem si tenkrát chtěl zapamatovat, zní:
Gerade an den auftretenden physikalischen Erscheinungen wie Wärme- und Lichtentwicklung lässt sich der Ablauf der chemischen Reaktionen erkennen und die Reaktionsprodukte können auf Grund der veränderten physikalischen Eigenschaften von den Ausgangstoffen unterschieden werden.
Dobrý, ne? Zajímavé jsou cesty praktické psychologie, škoda, že to nikoho nezajímá.
Řekl bych, že pomocí dveřního efektu, kdy se mozek během učení musí přeladit z vnímání jednoho prostoru na vnímání druhého prostoru se otevírají cesty v lepšímu využití tzv. pevné mechanické paměti bez použití jakýchkoliv mnemotechnických pomůcek.
Bohužel jsem nemohl ve svých výzkumech dále pokračovat, protože mě v tu dobu vyloučili ze studia Vysoké školy chemicko - technologické v Praze 6, v Dejvicích kvůli protikomunistické a protisovětské činnosti (organizování studentských stávek a podobně) a výsledky tehdejšího disciplinárního trestu se se mnou táhnou dodnes. Upřímně řečeno, je to nepříjemné, k čemuž bych jen dodal, že je často lepší mít tu paměť omezenou a těšit se z dobrých výsledků v soutěži, kdo dříve dosáhne na plně použitelného Alzheimera?
