Článek
Každý se v životě snaží dosáhnout spokojenosti a každý na to jde trochu jinak. Je celkem pochopitelné, že pocit seberealizace a úspěchu, zvláště u dospělých lidí, se odvíjí od výšky dosaženého pravidelného příjmu.
Normální, běžní, průměrní občané berou boj o zaplacení nájmu a základních potravin jako samozřejmost a je docela zajímavé, že si kromě nich této problematiky začali poslední dobou všímat i psychologové a sociologové. Většina z nich už dospěla k názoru, že psychosomatika jako učení o celkové harmonii a zdraví už tak zcela neplatí.
Když prohlásím, že ve zdravém těle je zdravý duch, tak se mi většina mudrců vysměje a budou mě považovat za absolutního nedouka. To možná platilo kdysi.
Když řeknu, zdravý duch má zdravé tělo, tak většina vzdělanců, kteří mají prst na tepu doby, neřekne nic, ale pomyslí si, zpomal hochu, dnes už je jedno, jak máš zkroucené meridiány a kam si nakreslíš akupresurní body, dnešní svět se řídí podle jednoduchého pravidla, že máš-li dost peněz, tak jsi zdravý. Pokud peníze nemáš, jsi nemocný. Můžeme si zde připomenout legendární slova slepého šermíře, samuraje Zatoichiho, že být bez peněz je horší než být bez hlavy.
Je jasné, že najít si dobrou práci nebo proveditelný způsob obživy se snadno řekne, ale dost těžko udělá. Zvláště, když kromě kosy, nabroušené na bohatou sklizeň, máte před sebou jen hromadu kamení.
Co teď? Pomůže mi, když se zamyslím nad otázkou, v čem jsem opravdu dobrý nebo v čem jsem nejlepší? Je to taková docela užitečná úvaha, kterou musí řešit každý, ale v níž většina lidí dělá fatální přešlapy a chyby.
Porovnával jsem životy různých úspěšných lidí z hlediska kariéry, slávy, bohatství a nasyslených hmotných statků, které mohli předávat svým dětem a zjistil jsem docela zajímavou věc. V případě, že někdo měl skutečně dobrý plat, ať už to byl špičkový sportovec, politik, vědec, zpěvák, herec, trumpetista, saxofonista, tak do chvíle, kdy byl ještě zaměstnán a dostával svůj mimořádně dobrý plat, byl takříkajíc za vodou, ale jakmile šel do důchodu, ať už to byl starobní důchod nebo z důvodu úrazu do invalidního důchodu, byl všem lepším dnům konec.
Je jasné, že špičkový sportovec bude cvičit někde na své špičce tak do pětatřiceti, do čtyřiceti let, potom se z něho stane bývalý sportovec nebo zasloužilý sportovec a dnům velké slávy a později i zašlé slávy bude definitivní konec. A každý konec v sobě skrývá neradostné pocity bezvýchodnosti a zmaru.
A věřte mi, že není nic smutnějšího, než vidět bývalého profesora matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy škemrat na sociálce o příspěvek na bydlení.
Stárnutí a skok do důchodu nás všechny degraduje na stejně nízkou, téměř nulovou hodnotu a úroveň.
Možná by bylo zajímavé dát dohromady seznam všech možných, ve své době uznávaných umělců, hudebníků, malířů, grafiků, fotografů, sochařů, spisovatelů, herců, režisérů, zpěváků a tanečníků – kolik by jich asi tak bylo za posledních padesát let minulého století v Československu a v České republice, věhlasných a slavných, po kterých za dvacet let od jejich úmrtí ani pes neštěkl.
Kolik se mezi námi prohánělo Strýčků Jedličků, kteří se starali o zábavu našich socialistických dětí a kolik bylo ve své době slavných a nadějných sochařů, jako třeba Valerián Karoušek, sochař a horolezec z Prahy 7?
Jedno dílo Valeriána Karouška je na Praze 7, na Letné stále k vidění, je to na budově Gymnasia Nad Štolou, ale nikdo už dnes neví, kdo je jeho autorem. Ostatní jeho díla, která byla různě po Praze, byla již odstraněna. Částečně je to k zamyšlení, částečně k pláči.
Karoušek měl vůbec osud, který by stál za zfilmování. Patřil k poválečné generaci, otevřely se mu desítky možností seberealizace, on sám se snažil využít všeho, co se mu nabízelo k prožití zajímavého života, a nakonec se zúčastnil tragické výpravy československých horolezců 1970 do Peru, kde všech 15 členů výpravy přišlo o život kvůli nehodě a při zemětřesení a následném sesuvu půdy.
Nemáme bohužel žádnou instituci, ani žádnou organizaci, neřkuli ministerstvo, které by nám připomínalo slavné rodáky nebo prostě zajímavé lidi, kteří se dopustili nezapomenutelných činů, samozřejmě jakýkoliv čin je nezapomenutelný, když si ho pořád dokola připomínáme. Škoda, že v tomto směru nefunguje třeba ministerstvo kultury, díky čemuž máme docela slušnou řadu dobrých a zajímavých umělců, kteří se nezadržitelně propadají v zapomnění – a přitom by nemuseli. Ale je asi pravda, že každý národ má to, co si zaslouží.
