Článek
Kdyby se mě někdo, komu by mi stálo za to odpovědět, zeptal, která je nejhorší lidská vlastnost, odpověděl bych s největší pravděpodobností, že umanutost. Naléhavost. Obsese nebo obsedantně kompulzivní jednání, chování a nutkání, které nás nutí opakovat stále dokola tutéž hloupost, ať už je to myšlenka, poznámka k něčemu nebo odpověď na něčí chování.
Když přirovnám normální, věcnou, konstruktivní diskuzi či debatu k ping pongu, dá se předpokládat, že většina lidí mému přirovnání porozumí.
Například muž má potíže se svou partnerkou, často se hádají a nemohou se shodnout ani na maličkostech a to už ani nemluvím o diskuzích s ovladačem v ruce a k tomu se do hry začne míchat ještě další žena a já k tomu řeknu, že se dostali do situace, kdy dvě ženy hrají ping pong a muž zde funguje jako pingpongový míček. Myslím, že je to docela výstižné vyjádření skutkové podstaty mnoha vášnivých partnerských diskuzí.
Proto také říkám, že opakování není matkou moudrosti, ale hlouposti.
Když jsem ve svém dětství a mládí dosáhl věku dospívajícího jinocha, připomínal mi můj otec poměrně často, že bych měl jít k holiči, nechat si zastřihnout, ustřihnout nebo prostě zkrátit vlasy.
Otec byl voják z povolání, lampasák, inženýr, plukovník, neboli zelená guma a rozhovory s ním se točily téměř vždy a všude hlavně, téměř výhradně kolem délky vlasů. Přesněji řečeno, mých vlasů.
Ahoj, ahoj, nemáš ty vlasy už zase moc dlouhý? Mám ti vyřídit pozdrav od holičů.
Hm, díky, naštěstí mi to zatím nijak nevadí.
Ale mně jo, vždyť v tom vypadáš jak chuligán. Měl bys chodit slušně upravený. Co tomu řeknou lidi?
Nic tomu neřeknou, ani si toho nevšimnou. Půjdu si odpoledne zajezdit na kole a určitě za mnou nikdo nepoběží a nebude na mě mávat praporkem a kontrolovat mi účes.
No, ale kdyby se to přece jenom stalo, bylo by lepší, kdybys byl už ostříhaný.
Jo, máti říkala, že mám koupit chleba a máslo.
Tak si nejdřív skoč k holiči, máš ho hned za rohem, potom můžeš jít na nákup. Aby se tě lidi nelekli.
Jo, aha. Chceš taky něco koupit?
No, až budeš ostříhanej, tak si určitě na něco vzpomenu.
Máti přijde z práce asi tak za hodinu.
Tak to k tomu holiči stihneš, já tady počkám.
Za chvíli: Čau, ahoj, tak už jsem tady.
To už je jako hotový? Měl sis to nechat víc ostříhat, ať tam nemusíš za týden běžet znovu.
Jo, ale já to fakt nepotřebuju.
To ti říkali holiči nebo kdo?
A takhle to šlo pořád dokola den po dni, týden po týdnu, měsíc po měsíci, rok za rokem, až mého otce život vyschl a otec - lampasák se tiše odebral za svým virtuálním holičským bohem. Nůžkami přeskočil nebeskou bránu a teď tam možná někde sedí s transparentem v ruce, nechte se všichni ostříhat dohola, doporučuje marxista, leninista, kovaný komunista, inženýr, plukovník a tankista, šéf a vrchní velitel vojenské katedry Právnické fakulty Karlovy univerzity v Praze. No, titul měl sic dlouhý jak Lovosice a možná měl i trochu delší vedení, protože kromě toho, že posílal své studenty k holiči toho v životě moc nedokázal. Vlastně nedokázal vůbec nic. Možná až na to, že měl řidičský průkaz na auto, nákladní auto, autobus, motorku, rogalo, obrněný transportér, tank a bicykl s přídavným motorkem.
Uměl si též vyleštit boty do vysokého lesku. A měl velké štěstí u žen, ale to bylo dáno spíše plukovnickým platem a vysokou penzí, vyšší, než měli ostatní chlapci z moravské vísky, odkud pocházel.
Když to ale vezmeme z praktického hlediska, tak kdybych tady o něm nepsal, tak po něm pes neštěkne. Nepomohly by mu ani nažehlené puky, ostré jako břitva, o celé jeho další slávě teď rozhoduji pouze já, vlasatý copywriter.
Tady přicházíme k tomu, že každý starší a starý člověk je pokladnice vědomostí, zvláště takových, jaké na googlu nenajdete, čili je jen tak někdo nemá. K tomu si dovolím malou poznámku.
Kdyby byla současná společnost chytrá, bez zbytečných hlupáků a psychopatů, tak to zařídí tak, aby starší a staří lidé, dejme tomu nad 70 měli svůj vlastní dostačující příjem, ne minimální, ale dostačující na to, aby měli na jídlo a na bydlení, popřípadě na zdravotní péči a dále, aby měli možnost od rána do večera sepisovat všechny své zkušenosti a vědomosti, které během života nasbírali a na které si vzpomenou.
V podstatě bych to asi udělal tak, že by každý měl svůj blog, kam by zapisoval cokoliv, co by ho napadlo. Pro všechny ostatní by to sloužilo jako studnice nápadů a inspirace k práci a k podnikání, popřípadě i k realizaci nápadů, na něž v jejich životě z jakýchkoliv důvodů nedošlo.
Když to vezmu podle sebe, tak jsem celý život pracoval v chemickém průmyslu a současně jsem natáčel animované filmy, k čemuž jsem používal techniku, která se dnes už nepoužívá, i když si myslím, že je to docela škoda, protože je docela unikátní a už se nikde neučí, zřejmě úplně zanikne. Svou vlastní specifickou techniku animace si vytvořili i režiséři Petr Sís a Jirka Ševčík, mimořádně talentovaní hoši a já sám jsem přišel s myšlenkou animovat fotky a to tím způsobem který nikdo nedělal. Částečně to bylo jako animace použito v Matrixu. Dnes to nikoho nezajímá, protože to nikdo nevidí.
Natočili jsme hromadu filmů které získaly ceny na mezinárodních festivalech, potom však většina tvůrců odešla do věčných lovišť nebo do věčných filmových studií a na jejich díla se zapomnělo.
Mezitím přišla digitální technika, na kterou se já sám dívám jako na techniku primitivní, i když je z technického hlediska prakticky neselhávající a bezchybná, ale podstata umění se skrývá právě v těch chybách. Tenkrát se tomu říkalo kouzlo nechtěného, dnes už to prakticky neexistuje, všechno je chtěné a na 100% a nikdy jinak.
Kdybych měl dnes natočit ještě aspoň jeden film z řady filmů, které jsem plánoval, ale nikdy jsem se k nim nedostal, i když posledních dvacet let sedím v kuchyni a čumím do zdi, byl by to film natočený klasickou technikou 24 obrázků za vteřinu, bohužel ale z mé dílny už žádný film nevznikne, protože na to prostě nejsou peníze. Budu rád, když budu mít prachy na jídlo a na bydlení. Já sám se na to dívám jako na stav české kultury v současnosti, což je poměrně dost tristní, ale dost těžko se to změní.
Je to prostě škoda, že se starší a staří lidé přehlížejí, přestože by z nich mohly kápnout často ještě mimořádně originální nápady. Stejně tak i od lidí, kteří pracovali v chemickém výzkumu a měli rozpracované nové technologie, které nikdy nespatří světlo světa třeba jen díky tomu, že jejich tvůrci zapadli do temných bažin homeopatických důchodů a příspěvků na péči.
